Na nejvyšší střeše malé meteorologické stanice, která se tyčila na kopci nad tichým údolím, žili tři nerozluční kamarádi. Nebyli to ale obyčejní kamarádi. Byli to přístroje, které měly velmi důležitou práci.
První byl Teploměrek, štíhlý a elegantní, s červenou čárkou, která neustále tancovala nahoru a dolů. Druhý byl Větrák, veselý větroměr s vrtulkou, která se točila dokola, jen co zavál i ten nejmenší vánek. A třetí byl Tlakáček, rozvážný a moudrý barometr, jehož ručička se hýbala pomalu a promyšleně.
Většinou měli práce nad hlavu. Teploměrek oznamoval, zda je den horký nebo chladný. Větrák se smál do větru a měřil jeho sílu. Tlakáček zase potichu sledoval tlak vzduchu, který nikdo neviděl, ale byl velmi důležitý.
Jednoho dne se však stalo něco zvláštního. Nestalo se vlastně vůbec nic. Slunce svítilo jasně a hřálo, ale obloha byla bez jediného obláčku. Nefoukal ani ten nejmenší vánek.
„Ach, to je nuda!" povzdechl si Větrák a jeho vrtulka smutně visela dolů. „Ani lístek na stromě se nepohne. Cítím se docela zbytečný."
„Ani nemluv," přidal se Teploměrek. „Moje červená čárka stojí na jednom místě už od rána. Ani o kousek nahoru, ani o kousek dolů. Jako by se čas zastavil."
Jen Tlakáček mlčel. Jeho kulatá tvář byla klidná a soustředěná, jako by nad něčím hluboko přemýšlel.
„A ty co, Tlakáčku? Taky se nudíš?" zeptal se netrpělivě Větrák.
Tlakáček pomalu zavrtěl hlavou. „Přátelé, ticho někdy říká více než největší hluk," řekl záhadně. „Podívejte se lépe."
Teploměrek a Větrák si vyměnili zmatené pohledy. Co měli vidět? Všude byl jen klid a nezvyklé ticho.
„Moje ručička se pohnula," pokračoval Tlakáček potichu. „Jen o vlásek, téměř neviditelně, ale klesla. A to není jen tak."
Větrák se zasmál. „Jen o vlásek? Vždyť to nic neznamená! Slunce svítí, ptáčci zpívají. To bude další klidný den."
„Možná ano, možná ne," odpověděl Tlakáček. „Každý z nás vidí jen malý kousek skládačky. Co kdybychom zkusili složit naše pozorování dohromady? Teploměrku, co přesně vidíš ty?"
„No, vidím, že je teplo. Stále stejně teplo," odpověděl Teploměrek trochu mrzutě. Potom se však zamyslel. „Ale je to zvláštní teplo. Vzduch je jako by byl těžký a lepkavý. Dusno, přesně tak. Jako by se nedalo pořádně nadýchnout."
„Výborně!" potěšil se Tlakáček. „A ty, Větráku? Co cítíš ty, když je úplné bezvětří?"
Větrák se zamyslel. „Necítím vítr, to je pravda. Ale když se zaposlouchám... cítím zvláštní chvění. Jako by se celý vzduch na něco připravoval. A podívejte! Ptáci nelétají vysoko na obloze, ale drží se nízko při zemi."
Tlakáček spokojeně přikývl. „Tak a máme to!"
„Co máme?" zeptali se oba kamarádi najednou.
„Přece řešení naší záhady," usmál se Tlakáček. „Zkusme si to spojit. Já vím, že tlak vzduchu klesá. To znamená, že se k nám blíží lehčí a vlhčí vzduch. Ty, Teploměrku, cítíš, že je sice teplo, ale zároveň dusno. To je tou vlhkostí ve vzduchu. A ty, Větráku, sis všiml, že je podezřelé ticho a že zvířátka se chovají jinak. Vždycky, když se tyto tři věci setkají – klesající tlak, velké dusno a náhlé ticho – znamená to jedinou věc."
Teploměrek a Větrák napjatě poslouchali.
„Znamená to, že se blíží velká bouřka!" prohlásil Tlakáček.
V tu chvíli si jeho kamarádi všechno uvědomili. Jejich zdánlivě nudné a bezvýznamné informace byly najednou nesmírně důležité. Nebyli tu jen na to, aby měřili, jaké počasí je teď. Byli tu na to, aby společně předpovědali, jaké počasí bude později!
„Musíme varovat městečko v údolí!" zvolal Větrák a jeho vrtulka se vzrušením zachvěla.
Společnými silami aktivovali malé červené světélko na střeše stanice. Byl to signál pro pána meteorologa, který pracoval uvnitř. Ten hned věděl, že se něco chystá. Vyšel ven, podíval na přístroje, na oblohu a souhlasně přikývl. Díky varování stihli lidé v údolí pozavírat okna, schovat prádlo a vzít domů zvířátka, která se pásla na loukách.
Netrvalo dlouho a Tlakáčkova předpověď se naplnila. Obloha ztmavla, zdvihl se silný vítr a spustil se hustý liják.
Na střeše meteorologické stanice už ale nebyla žádná nuda. Větrák se točil ve větru jako nejšťastnější tanečník na světě. Teploměrkova červená čárka rychle klesala, jak se vzduch ochlazoval. A Tlakáčkova ručička se s každou minutou posunovala dál a dál.
Pracovali jako jeden tým. A věděli, že jejich práce má obrovský smysl.
A tak se tři kamarádi naučili, že i ten nejklidnější den může skrývat velké dobrodružství. Stačí se jen dobře dívat, poslouchat a spojit síly s přáteli.
A co myslíte, dokázali byste i vy společně s kamarády zjistit, zda bude zítra pršet nebo svítit slunce?