Po lese se prohnal první opravdový podzimní vítr. Profoukl koruny stromů a shodil na zem spršku barevných listů, které zašustily jako tajemné vzkazy. Veverčák Ríša si právě přepočítával své zásoby oříšků. „Devadesát osm, devadesát devět... a sto! Perfektní,“ zamumlal si spokojeně a poslední oříšek schoval do dutiny starého dubu.
Nedaleko od něj liška Eliška zvědavě očichávala chladnou zem. „Cítím první mrazíky,“ řekla si pro sebe a otřásla se. „Zima se blíží.“
Jen zajíc Filip, jako vždy plný energie, vesele poskakoval z jedné hromady listí na druhou. „Jupí! Brzy bude sníh! Budeme se koulovat a klouzat po zamrzlém potoce!“
Všichni tři se najednou zastavili. Spatřili svého velkého kamaráda, medvěda Bruna, jak pomalu a unaveně vleče do svého doupěte pod skálou plnou náruč měkkého mechu.
„Bruno, co to děláš?“ zeptal se zvědavě Filip. „Chystáš nějakou oslavu a stavíš si měkké sezení pro hosty?“
Bruno se zhluboka nadechl a položil mech na zem. „Ale kdepak, Filipe. Připravuji si postel na zimu.“
„Na zimu? Ale vždyť zima je nejlepší!“ zvolal zajíc. „Všude je bílo, všechno se třpytí a můžeme závodit, kdo zanechá ve sněhu nejkrásnější stopy!“
„To je sice pravda,“ usmál se Bruno unaveně, „ale já si zimní radovánky neužiju. Celou zimu prospím.“
Eliška, Ríša a Filip na něj hleděli s otevřenou pusou. „Prospíš? Celou zimu?“ zeptala se nechápavě Eliška. „A co my? Kdo nám pomůže, když napadne příliš mnoho sněhu? A kdo nám bude vyprávět ty tvoje vtipné příhody?“
„To je zvláštní,“ přidal se Ríša, který měl rád, když věci dávaly smysl. „Spánek je důležitý, to vím. Ale spát tři měsíce? To je přece hrozná škoda! Zmeškáš všechnu zábavu.“
Bruno si sedl na pařez a pokynul jim, aby přišli blíž. Vypadal velmi moudře a spokojeně. „Pojďte, něco vám vysvětlím. Není to proto, že bych byl líný nebo že bych si s vámi nechtěl hrát. Je to mnohem promyšlenější. Zkusme se na to spolu podívat. Ríšo, co budeš jíst, až všechno zapadne sněhem?“
Ríša se hrdě nadechl. „Já mám přece zásoby! Celý podzim jsem sbíral oříšky, žaludy a semínka. Mám jich dost na celou zimu.“
„Výborně,“ pochválil ho Bruno. „A ty, Eliško? Co si najdeš na zub ty?“
Liška prohnaně zakmitala fousky. „Já jsem lovec. I pod sněhem umím vycítit myšky a hraboše. A když budu mít štěstí, najdu i nějaké zapomenuté ovoce, které nespadlo ze stromů.“
„Přesně tak,“ přikývl Bruno. „A ty, Filipku? Ty si taky děláš zásoby?“
Filip zavrtěl hlavou. „Ne, já si vždycky najdu nějakou suchou trávu nebo si ukousnu z kůry mladých stromečků. Není to nejlepší jídlo, ale bříško mi naplní.“
Bruno se na ně usmál. „Vidíte? Každý z vás má způsob, jak přežít zimu. Ale teď se zamyslete... Co jím já?“
Zvířátka ztichla a přemýšlela.
„No,“ začala opatrně Eliška, „v létě tě často vidíme u keřů s lesními malinami a ostružinami.“
„A taky miluješ sladký med z dutin stromů!“ dodal Filip.
„A někdy si chytáš ryby v potoce,“ doplnil Ríša.
„Přesně tak,“ řekl Bruno. „A teď mi povězte, co z toho najdu v zimě? Jsou v prosinci na keřích maliny?“
„Nejsou,“ zavrtěl hlavou Filip.
„Létají včely a vyrábějí med, když mrzne?“ pokračoval Bruno.
„Určitě ne, jsou schované v úlu,“ odpověděla Eliška.
„A plavou ryby blízko hladiny, když je potok zamrzlý?“
„Asi ne. Jsou určitě někde hluboko, kde nemrzne,“ zamyslel se Ríša.
Bruno spokojeně přikývl. „Vidíte? V zimě pro mě téměř není potrava. Jsem velký a potřebuji hodně jídla, abych měl sílu a teplo. Kdybych v zimě běhal po lese jako vy, velmi rychle bych zeslábl a byla by mi zima.“
Zvířátka tiše poslouchala. Začínalo jim to dávat smysl.
„Moje tělo je jako velký stroj,“ pokračoval Bruno a použil přirovnání, kterému by mohli rozumět. „A jídlo je pro ten stroj palivo. Když nemám palivo, stroj nemůže pracovat. Tak co udělám? Jednoduše ho na čas vypnu. Nebo spíš... velmi, velmi zpomalím.“
„Zpomalíš?“ divil se Filip. „Jakože budeš chodit jako hlemýžď?“
Bruno se zasmál. „Ještě pomaleji. Téměř vůbec se nebudu hýbat. Můj dech bude úplně pomalý, srdíčko mi bude bít jen několikrát za minutu a moje tělesná teplota klesne. Budu jako v úsporném režimu. Tímto šetřím energii, kterou jsem si uložil v těle z letního a podzimního jedení. Víte, ten tuk, co mám pod kůží? To jsou moje zásoby paliva na celou zimu.“
„Aha!“ zvolal Ríša. „Takže ty jsi vlastně chodící zásoba energie! To je geniální!“
„Přesně tak,“ řekl Bruno. „A tomuto dlouhému zimnímu spánku, při kterém šetřím energii, se odborně říká hibernace.“
„Hiber... co?“ zakoktal Filip.
„Hi-ber-na-ce,“ zopakoval Bruno pomalu a srozumitelně. „Je to takový trik, který příroda vymyslela pro zvířata jako já.“
Eliška byla stále zamyšlená. „Ale nebude ti smutno? Tak dlouho a sám ve tmě?“
Bruno jí věnoval laskavý pohled. „Většinou budu tak tvrdě spát, že se mi budou zdát krásné sny o létě plném medu a malin. A až se na jaře probudím, budu se na vás těšit ještě víc. Budu odpočatý a plný síly na nová dobrodružství.“
Zvířátka konečně pochopila. Nebylo to o lenosti ani o tom, že by je Bruno neměl rád. Byl to jeho moudrý způsob, jak přežít náročné období.
„Takže my bychom ti vlastně měli pomoct?“ zeptal se Ríša.
„To by bylo od vás velmi milé,“ potěšil se Bruno. „Můžete mi pomoct nanosit ještě trochu suchého listí a mechu, abych měl opravdu měkkou a teplou postel.“
A tak se všichni tři pustili do práce. Ríša nosil v tlapkách chomáče suchého mechu, Eliška hrabala nejsušší listí a Filip, i když byl malý, usilovně kutálel před sebou klubíčka trávy. Společně vystlali Brunovo doupě tak pohodlně, že vypadalo jako nejluxusnější postel v celém lese.
Když byli hotovi, Bruno si zívl tak, že se zatřásly i okolní větve. „Děkuji vám, kamarádi. Teď jsem připravený. Uvidíme se na jaře, až první květiny vykvetou.“
Objal každého z nich a potom pomalu zalezl do svého útulného doupěte. Zvířátka ještě chvíli tiše stála a dívala se na vchod. Už jim nebylo smutno. Byla hrdá na svého moudrého kamaráda a jeho úžasný plán.
„Tak dobrou noc, Bruno,“ zašeptala Eliška.
„A sladké medové sny!“ dodal Filip.
„Uvidíme se na jaře!“ zakončil Ríša.
Potom se všichni rozešli do svých domovů. Věděli, že zima bude jiná bez jejich velkého kamaráda, ale zároveň se těšili na jaro, až se Bruno probudí, odpočatý a připravený vyprávět jim o svých zimních snech a poslouchat jejich zážitky ze sáňkovačky. A možná si spolu i zkusí spočítat, kolikrát se za jednu minutu nadechnou oni a kolikrát by se asi nadechl spící medvěd. Vždyť objevovat nové věci je nejlepší zábava v každém ročním období.