Vysoko, předaleko, tam, kde se vesmír dotýká nekonečna, bývalo obrovské, teplé a usměvavé Velké Slunce. Každé ráno posílalo na Zemi své děti, sluneční paprsky, aby ji zahřály a probudily. Dnes byl výjimečný den. Na svou první cestu se chystal docela nový, zvědavý paprsek jménem Světluš.
„Tak, a je to tady!“ zašeptalo si Velké Slunce a pohladilo Světluše po jeho zlaté hlavičce. „Pamatuj, Světluši, nejsi sám. Jsi tým!“
Světluš se podíval na své ruce. A opravdu! Nedržel se jen tak ve vzduchu. Za jednu ruku ho pevně držela odvážná Červená, která vždy chtěla být všude první. Za druhou se ho držela veselá Žlutá, která se chichotala jako malý zvoneček. Vedle ní poskakovala živá Zelená, která se už nemohla dočkat, až pozdraví stromy a trávu. A pak tam byla i Oranžová, která voněla jako zralé meruňky, Fialová, tajemná jako večerní obloha, a nakonec tichá, jemná Modrá. Všechny barvy se držely pevně za ruce, a když se takto spojily, zářily spolu jako jeden jediný, nádherný zlatobílý paprsek.
„Náš úkol je jasný,“ řekla Žlutá, která byla tak trochu vůdcem výpravy. „Musíme doletět až na Zem a pohladit malý zvoneček, který čeká v trávě na louce. Bez našeho tepla se nerozvine.“
„Hurá!“ vykřikla Červená. „Závod! Kdo tam bude první?“
„Tohle není žádný závod,“ napomenula ji klidná Zelená. „Musíme tam doletět všichni spolu. Jinak nebudeme mít dost síly.“
A tak se vydali na cestu. Letěli vesmírem rychle jako myšlenka. Míjeli spící planety a třpytivé hvězdy, které jim mávaly na pozdrav. Světluš byl nadšený. Všechno bylo tak nové a vzrušující! Držel své barevné kamarády pevně za ruce a cítil se silný.
Když se přiblížili k Zemi, spatřili, že je obalená v tenké, jemné vrstvě. Vypadala jako závoj nevěsty.
„Co je to?“ zeptal se Světluš.
„To je atmosféra,“ vysvětlila moudrá Fialová. „Je to vzduch, který všichni na Zemi dýchají. Musíme jím proletět.“
Vletěli do atmosféry a najednou se všechno změnilo. Vzduch kolem nich nebyl prázdný. Hemžil se drobnými, téměř neviditelnými bytostmi. Byli to malí, průhlední skřítci. Měli tělíčka z čistého vzduchu a legrační modré čepičky.
„Vítejte, vítejte!“ pištěli tenkými hlásky a tančili kolem slunečního paprsku.
„Dobrý den,“ pozdravily barvy svorně, ale letěly dál.
Jenže skřítci byli velmi hraví. Obzvlášť se jim líbila jedna barva.
„Podívejte! Jaká je krásná! Chytíme si ji!“ vykřikl jeden skřítek a ukázal prstem přímo na Modrou. Modrá byla ze všech barev nejjemnější a nejlehčí. Poskakovala si v paprsku jako malá modrá jiskřička.
V okamžiku se na ni vrhly stovky modrých skřítků. Nechtěli jí ublížit. Jen si s ní chtěli hrát. Začali ji lechtat, tahat za ruku a pohazovat si ji mezi sebou jako míček.
„Joj! Pomoc! Pusťte mě!“ smála se a zároveň křičela Modrá, když ji skřítci unášeli pryč od ostatních.
„Drž se!“ křičela Červená a snažila se ji chytit. Ale skřítci byli příliš rychlí a obratní. Červená, Žlutá i Zelená byly pro ně příliš velké a těžké. Prolétly mezi nimi, jako by tam ani nebyly. Ale malou, hbitou Modrou chytali s lehkostí.
„Co se to děje? Proč chytají jen Modrou?“ divil se Světluš. Zastavil a sledoval, co se děje. Viděl, jak si hejno skřítků hraje s Modrou. Roztahovali ji na všechny strany, vyhazovali ji vysoko a ona se smála a třpytila. A kamkoliv dopadla, všechno kolem ní zmodralo. Jeden skřítek ji hodil napravo, a tam se obloha zbarvila blankytně. Druhý ji hodil nalevo, a tam zase azurově.
Skřítci ji rozptýlili po celé obloze. Hráli si s ní tak nadšeně, že z jedné malé Modré byla najednou jedna obrovská, nekonečná modrá plocha.
Ostatní barvy zůstaly stát. Byly smutné, že ztratily svou kamarádku.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Oranžová. „Bez Modré nejsme kompletní paprsek. Možná bychom se měly vrátit.“
Světluš chvíli přemýšlel. Podíval se nahoru, kde si Modrá stále hrála se skřítky a malovala oblohu. Pak se podíval dolů, na Zem, kde v trávě čekal na jejich teplo malý, ještě zavřený zvoneček.
„Ne,“ řekl odhodlaně. „Nevrátíme se. Podívejte se na Modrou! Není smutná. Ona si hraje. Našla si nové kamarády a má důležitou práci. Dělá celou oblohu krásnou pro děti na Zemi.“
Barvy se podívaly pořádně. A Světluš měl pravdu. Modrá se vesele smála a její smích se ozýval po celém nebi jako jemné cinkání.
„A co náš zvoneček?“ zeptala se Zelená.
„My jsme stále tým,“ řekl Světluš. „I když je nás o jednu méně, naše síla pořád stačí. Musíme dokončit náš úkol. Modrá dělá svou práci tam nahoře a my uděláme tu naši tady dole.“
Chytili se opět za ruce. Už nebyli tak zářivě bílí jako na začátku. Jelikož jim chyběla Modrá, jejich společné světlo mělo teď teplejší, zlatavý nádech.
Pokračovali v cestě. Letěli přes nádhernou modrou oblohu, kterou pro ně vytvořila jejich kamarádka. Zamávali jí a ona jim odpověděla veselým zablesknutím.
Konečně doletěli na louku. Našli malé, zelené poupě zvonečku, které se třáslo v ranním chladu.
„Tak, a teď všichni spolu!“ zavelel Světluš.
Červená, Žlutá, Zelená, Oranžová a Fialová se zhluboka nadechly a společně vydechly všechno své teplo přímo na poupě. Jemně ho hladily svým zlatým světlem.
Poupě se zachvělo. Cítilo to příjemné teplo. Pomaličku, jeden lístek po druhém, se poupě začalo otevírat, až se rozevřelo v krásný fialový květ, který vděčně zacinkal do tichého rána.