Ve staré městské knihovně, kde police voněly prachem a dobrodružstvím, se každou noc děly zázraky. Jakmile poslední lampa zhasla a paní knihovnice zamkla těžké dubové dveře, z úkrytů za tlustými knihami vyběhli malí, pilní skřítkové. Jmenovali se Písmenkové a jejich úkolem bylo hlídat pořádek v říši slov.
Jejich vůdcem byl Tečka, rozvážný skřítek s kulatými brýlemi na nose. Vždycky věděl, kde má být tečka a kdy je třeba větu ukončit. Jeho nejlepšími kamarády byli Čárka, rychlá a hbitá skřítčí holčička, která milovala spojování myšlenek, a Vykřičník, věčně nadšený chlapeček, který všechno prožíval s obrovským elánem.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se Tečka a poopravil si brýle. „Encyklopedie jsou na svém místě, básničky se pěkně rýmují.“
„Ano, ano!“ zvolal Vykřičník a poskočil radostí. „A v atlase jsem vyleštil všechna hlavní města!“
„Počkejte,“ zašeptala Čárka a prstem ukázala na nejoblíbenější polici s dětskými knihami. „Něco tady nesedí.“
Přiběhli k nejčtenější knize s názvem „Dobrodružství veverky Zrzečky“. Byla to kniha, kterou milovaly nejen děti, ale i oni. Tečka ji opatrně otevřel na nejkrásnější straně. Stálo tam: „A tak se mezi nimi zrodilo to nejkrásnější...“ a za tím byla jen prázdná, zívající mezera. Nejdůležitější slovo zmizelo!
„Ach ne!“ zhíkl Vykřičník. „Bez toho slova příběh nemá smysl!“
Tečka si promnul bradu. „To je vážná věc. Musíme to slovo najít, nebo ho složit zpátky. Pamatujete si, jaké to bylo?“
Všichni tři se zamysleli. Cítili ho na jazyku, věděli, jaký hřejivý pocit vyvolávalo, ale na přesná písmenka si nemohli vzpomenout.
„Víme, že to začínalo na písmeno P,“ řekl Tečka. „Pojďme do oddělení poezie, tam jsou slova hravá a možná nám něco napoví.“
Slezli po žebříku a přeběhli do koutu, kde spaly knihy plné básní. Čárka se jemně dotkla jedné a kniha se s tichým zašustěním otevřela.
„Sluníčko ráno vstalo, na louku se usmálo...“ přečetla Čárka a usmála se.
„Je to tady samý rým,“ poznamenal Vykřičník. Najednou se zastavil. „Podívejte! Ve slově přála je začátek, který hledáme! Zní to tak měkce. P-Ř-Á.“
„Výborně!“ pochválil ho Tečka. „Máme první slabiku: přá. Ale co dál?“
„Potřebujeme něco pevného, co vysvětluje věci,“ navrhla Čárka. „Pojďme do encyklopedií!“
Obrovské, těžké encyklopedie stály v řadě jako vojáci. Společnými silami otevřeli tu s nápisem „Člověk a společnost“.
„Tady se píše o stavitelích, učitelích, vynálezcích,“ četl Tečka.
„Uči-tel, stavi-tel,“ opakovala si Čárka. „V těchto slovech se opakuje stejná část! Tel! To by mohlo být ono!“
„Ano! To zní správně!“ zvolal Vykřičník. „Přá-tel! Už jsme blízko!“
Ale pořád to nebylo ono. V knize chybělo ještě něco na konci. Bylo to delší slovo.
„Přítel je jedna osoba. Ale Zrzečka a ježek byli dva. Šlo o jejich vztah,“ dumal Tečka. „Jako například králov-ství.“
„Vím!“ vyhrkl Vykřičník. „Pojďme do knih o řemeslech! Tam se píše o zednictví, stolařství... Všechna ta slova končí stejně!“
Rychle našli knihu o stavění ze dřeva. A opravdu, hned na první straně bylo napsáno: „Stavitelství je krásné řemeslo.“
„Máme to!“ zakřičeli všichni tři najednou. Poslední část byla S-T-V-Í.
Rychle se vrátili ke knize o veverce Zrzečce. Společnými silami začali skládat nové slovo přímo na prázdné místo na stránce. Každé písmenko opatrně položili na své místo.
„P-Ř-Á...“ začal Tečka. „...T-E-L...“ pokračovala Čárka. „...S-T-V-Í!“ dokončil s vítězným pokřikem Vykřičník.
Jakmile poslední písmenko zapadlo na místo, stalo se něco úžasného. Slovo PŘÁTELSTVÍ se rozzářilo hřejivým, zlatavým světlem, které se rozlilo po celé stránce a jemně pohladilo ilustrace veverky a ježka.
Celá věta teď zněla: „A tak se mezi nimi zrodilo to nejkrásnější přátelství.“
Skřítkové se unaveně, ale šťastně dívali na své dílo.
Tečka si sundal brýle a zamyšleně řekl: „Vidíte? Abychom složili tak nádherné a silné slovo jako přátelství, potřebovali jsme všechno.“
„Jak to myslíš?“ zeptala se Čárka.
„Z poezie jsme si vzali něhu a cit,“ ukázal Tečka na první slabiku. „Z encyklopedií jsme pochopili, co znamená být pro někoho oporou. A z knih o řemeslech jsme se naučili, že přátelství je třeba pečlivě budovat a tvořit, přesně jako dům.“
Od toho dne věděli, že každá kniha v knihovně je důležitá a že ta nejkrásnější slova vznikají spojením citu, vědomostí a společné práce. A kniha o veverce Zrzečce byla opět kompletní, připravená rozdávat radost dětem, které ji ráno otevřou.