Včelí úl bzučel jako velké, pilné srdce. Uvnitř, kde voněl med a teplý vosk, se malá včelka Medunka připravovala na svůj velký den. Dnes měla postavit svou první voskovou buňku v úplně nové plástvi. Bříško jí vzrušením poskakovalo a její malá tykadla se vesele chvěla.
„Tady máš, Medunko,“ řekla jí starší včela Agáta a podala jí malou, měkkou kuličku žlutého vosku. „Je čas, abys přispěla k našemu společnému domovu. Ukaž, co v tobě je.“
Medunka si s úctou převzala vosk. Byl teplý a voněl jako letní louka. S kuličkou v kusadlech přilétla k prázdnému místu v plástvi. Zhluboka se nadechla a pustila se do práce. Ale jaký tvar má mít její buňka?
„Chci, aby byla ta nejkrásnější!“ zašeptala si pro sebe. „Udělám ji kulatou, jako sluníčko nebo jako kapka sladkého nektaru.“
S velkou trpělivostí a šikovností začala tvarovat vosk do dokonalého kruhu. Stěna za stěnou rostla a brzy byla její první buňka na světě. Byla hladká, kulatá a Medunka na ni byla nesmírně pyšná. Obdivně kolem ní poletovala a těšila se, jak do ní jednou uloží pyl nebo kapku medu.
Vtom přilétl její kamarád, včelí kluk jménem Bruno. I on dostal svou první kuličku vosku. „Jé, Medunko, ta je krásná! Já si taky postavím takovou hned vedle tebe.“
Bruno se pustil do práce a vytvaroval si svou vlastní kulatou buňku přesně vedle té Medunčiny. Když byl hotov, obě včelky se na své dílo podívaly. Jejich buňky se dotýkaly v jednom bodě, ale mezi nimi vznikla zvláštní, špičatá mezera.
„To je divné,“ zamračila se Medunka. „Podívej se na tu díru mezi námi. Tam se nic nevejde. To je promarněné místo!“
Brzy přilétly další mladé včelky a začaly stavět své kulaté buňky. Plástev se pomalu zaplňovala, ale mezi každou skupinou buněk zely prázdné, nevyužité mezírky. Vypadalo to jako děravý sýr.
„Takhle to přece nemůže být,“ povzdechla si Medunka zklamaně. „Naše spíž bude plná děr a spotřebujeme tolik vosku na buňky, mezi kterými je prázdno.“ Viděla, že by se takto do plástve vešlo mnohem méně medu.
Rozhodla se svůj první pokus zrušit. Zbořila svou krásnou kulatou buňku a vosk znovu zpracovala na kuličku. „Kruh nefunguje. Musím vymyslet něco jiného. Něco, co do sebe přesně zapadne.“
Chvíli přemýšlela. Dívala se na stěny úlu, které byly rovné. „A co takhle čtverec?“ napadlo ji. „Čtverce mají rovné stěny. Ty by se mohly pěkně spojovat.“
S novým odhodláním se pustila do druhého pokusu. Tvarovat vosk do rohů bylo trochu těžší, ale Medunka byla pilná. Za chvíli před ní stála úhledná čtvercová buňka.
„Bruno, pojď se podívat!“ zavolala na kamaráda. Bruno přilétl a postavil si svůj čtverec hned vedle. A opravdu! Stěny k sobě přesně přiléhaly. Žádná mezera. Když se přidaly další včely, jejich čtverce vytvořily pěknou, pravidelnou mřížku.
„Hurá!“ zvolala Medunka. „Vyřešila jsem to!“
Všechny mladé včelky jí nadšeně tleskaly křidélky. Právě tehdy k nim přilétla stará a moudrá včela Agáta. Chvíli si jejich práci prohlížela, usmívala se, ale potom zakroutila hlavou.
„Je to dobrý nápad, Medunko,“ pochválila ji. „Vidím, že přemýšlíš a hledáš řešení. To je velmi důležité. Čtverce do sebe opravdu zapadají bez mezer.“
„Tak proč nevypadáš spokojeně?“ zeptala se Medunka.
„Protože i když šetříte místo, nešetříte vosk,“ vysvětlila Agáta a ukázala tykadlem na jednu ze čtvercových buněk. „Podívejte se, jaké dlouhé stěny a tlusté rohy musíte postavit, abyste vytvořili jeden čtverec. Na takovou stavbu spotřebujete mnohem více našeho cenného vosku, než je třeba. A přitom dovnitř neuložíte o tolik víc zásob.“
Medunka si to uvědomila. Měla pravdu. Na výrobu čtverce spotřebovala znatelně více vosku, než bylo nutné. Zase byla zklamaná. „Takže ani kruh, ani čtverec nejsou správné. Já se to snad nikdy nenaučím.“
Agáta ji jemně pohladila křídlem. „Ale ano, naučíš. Už jsi přišla na dvě důležité věci. Zaprvé, tvar nesmí vytvářet mezery. Zadruhé, musí být úsporný, abychom neplýtvaly moc vosku. Co kdybys zkusila spojit výhody obou tvarů? Představ si něco, co je tak trochu kulaté, ale zároveň má rovné stěny, které do sebe zapadnou.“
Medunka se zamyslela. Kulaté a zároveň rovné? Jak to jde dohromady?
Agáta se usmála a svou nožkou nakreslila do vosku šestiúhelník.
„Šestiúhelník!“ vydechla Medunka. „Má šest rovných stran, takže do sebe buňky krásně zapadnou. A přitom je skoro kulatý, takže na jeho stavbu nespotřebujeme moc vosku!“
Oči jí zářily nadšením. Okamžitě se pustila do práce a s pomocí Agátiny rady vytvarovala dokonalý šestiúhelník. Bruno a ostatní včelky ji následovali. Brzy se nová plástev začala plnit úhlednými šestiúhelníkovými buňkami, které do sebe zapadaly jako skládačka a neplýtvaly jediným kousíčkem místa ani vosku.
„Povedlo se!“ jásala Medunka a všechny včelky radostně bzučely.
A od toho dne už každá malá včelka věděla, že ten nejlepší tvar pro buňku v úlu je právě šestiúhelník. Nejenže je krásný, ale je také ze všech tvarů ten nejchytřejší a nejúspornější. A malá Medunka byla hrdá, že na to s pomocí svých kamarádů a moudré Agáty přišla.