V Koutku Tvořivosti, nejbarevnější a nejveselejší místnosti v celé školce, voněl papír a nové pastelky. Sluníčko nahlíželo dovnitř velkým oknem a kreslilo po podlaze zlaté čtverce. Uprostřed jednoho takového čtverce stáli sourozenci Alex a Ema. A s nimi jejich nejlepší kamarád, malý robot Bip-Bop.
Bip-Bop nebyl obyčejný robot. Měl malá kolečka, dvě šikovná ramena a místo obličeje mu svítilo jedno velké světýlko. Když měl Bip-Bop radost, světýlko bylo jasně zelené. Když byl zmatený, blikalo žlutě. A když se mu něco nedařilo, změnilo se na smutnou modrou. Právě teď svítilo zeleně, protože ho Ema pohladila po hladké kovové hlavě.
„Bip-Bope, nakreslíme si dnes veselé sluníčko?“ navrhla Ema a podala robotovi speciální žlutou fixu.
„Sluníčko! Super nápad!“ souhlasil Alex. „Bude mít velký kulatý obličej a usměvavá ústa!“
Bip-Bop vesele zapípal, což v jeho řeči znamenalo „samozřejmě“, a jedno z jeho ramen si elegantně vzalo fixu. Přiložil ji k velkému papíru na zemi a začal se hýbat. Pohyb vpřed. Zvuk bzučení. Čára. Potom se zastavil, přesně o devadesát stupňů se otočil na místě a znovu se pohnul. Bzučení, čára. Zastavení, otočka, bzučení, čára. A ještě jednou.
Výsledkem byl dokonalý, přesný čtverec.
Alex a Ema se na sebe podívali. „To není sluníčko, Bip-Bope,“ řekl jemně Alex. „Sluníčko je přece kulaté. Jako míč.“
Bip-Bopovo světýlko zablikalo žlutě. Zmateně se podíval na svůj čtverec a potom na kulatý míč v koutě místnosti. Pokusil se znovu. Ale jeho pohyby byly stále rovné a jeho otočky vždy přesné, jako by je měřil pravítkem. Z papíru na ně znovu koukal jen další žlutý čtverec. Bip-Bop svěsil rameno s fixou a jeho světýlko se změnilo na smutnou, tmavě modrou barvu. Tiše zapípal.
„On neumí nakreslit kulatou čáru,“ zašeptala Ema. „Umí dělat jenom rovné.“
„Ale proč?“ divil se Alex. „Vždyť je to tak chytrý robot.“
Rozhodli se, že na to přijdou. Nejdřív zkusili Bip-Bopovi pomoct. Ema vzala druhou fixu a vedle jeho čtverce nakreslila nádherný, velký kruh. „Podívej, Bip-Bope, takhle. Zkus to napodobit.“
Bip-Bop si její kresbu naskenoval svým vnitřním senzorem. Jeho světlo na chvíli zablikalo nadějí. Potom se jeho rameno s fixou škublo dopředu, pak do strany, ale stále se pohybovalo jen v rovných úsecích. Výsledek byl jen shluk čar, který se kruhu vůbec nepodobal. Bip-Bopovo modré světýlko pohaslo ještě víc, jako by se v něm ztrácela všechna naděje. Svěsil ramena a smutně couvl od papíru.
„Chudáček,“ politovala ho Ema. „On se tak snaží.“
Alex si sedl na zem a zamyšleně si podepřel bradu. Díval se na Bip-Bopovy dokonalé čtverce a pak na Emin nedokonalý, ale veselý kruh. Pozoroval, jak se Bip-Bop pohybuje – vždy jen rovně vpřed a pak přesná otočka. Nikdy žádná zatáčka, žádné plynulé zatočení.
„Počkej...“ zašeptal Alex a oči se mu rozzářily. „Emi, já už asi vím! Bip-Bop nemůže udělat jednu dlouhou, kulatou čáru. Ale co když... co když by mohl udělat spoustu, spoustu maličkých rovných čárek?“
Ema se na něj nechápavě podívala. „Jak by to pomohlo?“
„Podívej,“ vysvětloval Alex a prstem kreslil po podlaze. „Pojede kousek dopředu. Potom se jen malinko otočí. Znovu kousek dopředu. A znovu se trošičku otočí. A takhle pořád dokola! Ty krátké čárky budou tak blízko u sebe, že to bude vypadat jako kruh!“
Byl to geniální plán. Plán, který respektoval to, kým Bip-Bop je.
Přistoupili k robotovi, jehož světlo bylo stále smutně modré. „Bip-Bope, zkusíme to ještě jednou, ale jinak,“ řekl Alex povzbudivě. „Budeš nás poslouchat. Připraven?“
Bip-Bop slabě zapípal a jeho světlo probliklo na zmatenou žlutou.
„Dobře,“ začal Alex velet jako malý kapitán. „Teď udělej jen maličký krůček vpřed.“
Bip-Bop se posunul asi o centimetr. Žlutá fixa zanechala na papíře krátkou čárku.
„Výborně! A teď se otoč, ale jen o vlásek,“ přidala se Ema.
Robotův motorek tiše zabzučel a on se pootočil o téměř nepostřehnutelný kousek.
„A teď znovu! Krůček!“ velel Alex.
„Otočka!“ přidala se Ema.
Pomalu, trpělivě, krok za krokem, čárka za čárkou, vedli svého robotického kamaráda. Krůček, otočka. Krůček, otočka. Bip-Bop se posouval po papíře a za ním zůstávala stopa. Nebyla to hladká čára, skládala se z desítek drobných, rovných úseků. Ale když se po dlouhé chvíli vrátili na začátek, všichni tři s úžasem hleděli na výsledek.
Na papíře byl kruh.
Možná nebyl dokonale hladký jako ten Emin, ale byl to nepochybně kruh.
Bip-Bopovo světýlko zablikalo. Změnilo barvu z modré, přes zmatenou žlutou, až se nakonec rozzářilo tou nejjasnější, nejradostnější zelenou, jakou kdy děti viděly. Vítězoslavně zapípal a zatočil se na místě.
„Dokázali jsme to!“ vykřikl Alex.
„Ty jsi to dokázal, Bip-Bope!“ opravila ho Ema a radostně robota objala.
Teď už bylo kreslení sluníčka naprostá hračka. Bip-Bop s nadšením nakreslil kolem svého kruhu rovné paprsky, což mu šlo skvěle, a Alex s Emou doprostřed dokreslili velké usměvavé oči a veselá ústa.
Jejich společné sluníčko bylo to nejkrásnější v celém Koutku Tvořivosti. Nebylo dokonalé, ale bylo jejich. A svítilo téměř tak jasně jako Bip-Bopovo vítězné zelené světlo. Děti se naučily, že i když něco nejde jedním způsobem, vždycky se dá najít jiná, chytrá cesta. A Bip-Bop? Ten se naučil, že s pomocí dobrých kamarádů dokáže i robot nakreslit to nejkrásnější sluníčko.