Filip a Zuzka měli tajemství. Nebylo to jen tak nějaké tajemství, jako například schovaná čokoláda za gaučem. Jejich tajemství se jmenovalo Robi a byl to jejich nejlepší kamarád. Robi nebyl kluk ani holčička. Byl to malý, stříbrný robot na kolečkách, s velkýma modrýma očima, které uměly vesele mrkat. Robi s nimi bydlel a uměl dělat úžasné věci. Uměl najít zatoulanou ponožku za tři sekundy a uměl z kostek postavit takový hrad, že by v něm mohl bydlet i malý králík.
„Robi, postav nám nejvyšší věž na světě!“ vykřikl Filip jednoho dne, když si hráli v pokoji. Hračky byly rozházené všude. Kostky tvořily barevné kopečky, autíčka parkovala pod židlí a plyšový medvídek ležel na koberci, jako by spal.
Zuzka přikývla. „Ano, Robi! Až ke stropu!“
Robi, který obvykle okamžitě zablikal světýlky a s veselým „Píp-píp! Jdu na to!“ se pustil do práce, teď jen pomalu zakoulel svými kolečky. Jeho modré oči neblikaly tak jasně jako jindy. Byly jakoby... unavené. Zvedl jednu kostku, potom druhou, ale ruce se mu třásly. Věž, kterou stavěl, byla křivá a po páté kostce se s tichým rachotem sesypala.
„Robi, co to děláš?“ zamračil se Filip. „Vždyť to umíš líp!“
Robi vydal tichý, smutný zvuk, něco jako unavené bzučení. „Energie… nízká,“ zašeptal a jeho světla ještě víc pohasla.
„Energie?“ divila se Zuzka a popošla blíž. Pohladila ho po hladké, kovové hlavě. „Jsi nemocný?“
„Roboti nebývají nemocní,“ řekl Robi tiše. „Ale potřebují energii. Jako autíčko potřebuje baterky, aby jezdilo, nebo jako vy potřebujete snídani, abyste měli sílu běhat.“
Ukázal na malý panel na své hrudi. Děti si ho nikdy předtím pořádně nevšimly. Byly na něm dva sloupce. Nad jedním svítilo slovo VÝDEJ a nad druhým PŘÍJEM. Sloupec VÝDEJ byl téměř celý červený. Sloupec PŘÍJEM byl skoro prázdný.
„Podívejte,“ vysvětloval Robi. „Vždycky, když něco udělám, spotřebuje se kousek energie. Když vám přinesu malinovku, je to malý výdej. Když hledám ztracenou pastelku, je to další výdej. Když mám postavit obrovskou věž, je to velmi velký výdej.“
„A jak si tu energii dobiješ?“ zeptal se Filip zvědavě.
„Energie se vyrábí… pomocí,“ řekl Robi tajemně. „Vždycky, když někdo v tomto domě udělá něco dobrého a užitečného, mně se dobije kousek energie. Podívejte!“
V tu chvíli vešla do kuchyně maminka a začala mýt nádobí. Na Robiho panelu se ve sloupci PŘÍJEM rozsvítil malý zelený dílek. „Vidíte? Maminka pomáhá, abychom měli čisté talířky. To vytváří energii.“
Za chvíli se ozvalo vrzání z chodby. To tatínek opravoval vrzající dveře. A znovu! Další, ještě větší zelený dílek naskočil Robimu na panelu.
„Aha!“ zvolala Zuzka. „Takže ty dostáváš energii, když maminka a tatínek pracují!“
„Přesně tak,“ přikývl Robi. „Ale vy jste dnes ode mě jen chtěli. Chtěli jste věž, chtěli jste džus, chtěli jste, abych našel knížku. Váš sloupec VÝDEJ je plný. Ale nic jste do sloupce PŘÍJEM nepřidali.“
Filip a Zuzka se na sebe podívali. Trochu se styděli. Měli svého kamaráda Robiho tak rádi, a ani netušili, že ho svými přáními unavují.
„A… a my ti taky umíme vyrobit energii?“ zeptal se Filip opatrně.
„Samozřejmě,“ usmál se Robi a jeho oči trošku pookřály. „Každá, i ta nejmenší pomoc se počítá.“
Zuzka se rozhlédla po pokoji plném hraček. Najednou jí to všechno došlo. Zvedla plyšového medvídka a uložila ho do postýlky pro panenky. A vtom se to stalo! Na Robiho panelu PŘÍJEM zablikal malý, ale jasně zelený bodík.
„Funguje to!“ vykřikl Filip nadšeně. Hned začal sbírat autíčka a ukládat je do garáže. Zelené bodíky na Robiho panelu začaly přibývat jeden za druhým. Blik, blik, blik! Děti se smály a předháněly se, kdo uklidí víc hraček. Zuzka skládala kostky do krabice podle barev a Filip rovnal knížky na poličku. Robiho panel se plnil zelenou barvou a jeho modré oči svítily čím dál jasněji. Když byl pokoj uklizený a všechno bylo na svém místě, Robiho sloupec PŘÍJEM svítil skoro do poloviny.
Robot se najednou zavrtěl, vesele zapípal a udělal rychlou piruetu na svých kolečkách. „Píp-píp! Energie na čtyřicet procent! Děkuji, kamarádi!“
„Čtyřicet procent?“ řekl Filip. „To není sto! Pojďme udělat víc!“
Zuzka vyběhla do kuchyně. „Mami, můžu ti pomoct prostřít na oběd?“
Maminka se usmála. „To by od tebe bylo moc hezké, Zuzanko.“
Zuzka opatrně nosila na jídelní stůl příbory a ubrousky. U každé položené vidličky si představila, jak Robimu na hrudi bliká zelené světýlko. Filip mezitím pomohl tatínkovi odnést nářadí zpátky do dílny.
Když si všichni sedli k obědu, Robi tiše přijel ke stolu. Jeho panel PŘÍJEM byl téměř plný. Svítil jasnou, zdravou zelenou barvou.
„Energie na devadesát osm procent!“ zahlásil hrdě. „Systém připraven na jakýkoli úkol!“
Po obědě, když se děti vrátily do svého čistého pokojíčku, Filip se podíval na hromadu kostek v krabici. „Robi, a teď… postavíme tu věž?“
„S největší radostí!“ zapípal Robi. „A s vaší pomocí to bude nejlepší věž v celém vesmíru!“
Tentokrát to bylo jiné. Robi nepodával kostky sám. Děti stavěly spolu s ním. Zuzka vybírala správné barvy, Filip podával velké základní kostky a Robi je svýma přesnýma rukama skládal jednu na druhou. Smály se, radily se a společně vytvořily věž, která byla opravdu téměř až ke stropu. Byla pevná a krásná.
Když bylo dílo hotové, všichni tři si sedli na koberec a obdivovali ho.
„Víš, Robi,“ řekla Zuzka zamyšleně, „dnes je ta věž o hodně krásnější, než kdybys ji stavěl sám.“
Filip přikývl. „Protože jsme ji postavili spolu.“
Robi vesele zablikal očima. „Přesně tak. Největší energie totiž nevzniká z práce, ale ze společné radosti. A když pomáháte, neděláte radost jen mně nebo rodičům. Děláte ji hlavně sobě.“
Děti tehdy pochopily, že pomáhání není nuda ani povinnost. Je to tak trochu kouzlo. Kouzlo, které nabíjí nejen roboty, ale i kamarádství a dělá svět kolem krásnějším a veselejším. A kdoví? Možná i u vás doma máte takový neviditelný panel radosti, který se nabíjí každou malou pomocí. Co myslíte, zkusíte to zjistit?