V zeleném lese žil malý zajíček jménem Benjamínek. Měl hebký šedý kožíšek, dlouhá ouška a vždy ho všechno zajímalo. Každý den se ptal maminky:
„Proč je nebe modré? Proč ptáčci zpívají?“
Když se krásně vyspinkal, rozhodl se vydat na objevování neznámého kousku lesa. Veselé skákal a poskakoval, až si ani nevšiml, že už je dost daleko od svého domova.
Najednou uslyšel tichý pláč. Schoval se za keř a uviděl malého ježka. Ježek měl bolístku na nožičce a moc ho bolela.
„Ahoj,“ pozdravil zdvořile Benjamínek. „Co se ti stalo?“
„Napíchl jsem se na ostrý trn a nemůžu ho vytáhnout,“ vzdychl si ježek.
Benjamínek se rozhlédl a uviděl poblíž lístky jitrocele. Vzpomněl si, že tatínek mu říkal, že jsou dobré na rány. Opatrně vyndal ježkovi zalomený trn, přiložil lístek a všechno jemně ovázal stéblem trávy.
Ježek se usmál a hned mu bylo lépe. „Děkuji, Benjamínku! Ale víš, kde je tvůj domov?“
V tu chvíli si Benjamínek uvědomil, že neví, kde je. Začal být trošku smutný. V lese se stmívalo. Ježek se však nabídl, že mu ukáže cestu zpět, protože v lese bydlel odjakživa a znal každý strom.
Spolu šli cestičkou a Benjamínek se nakonec šťastně vrátil domů k mamince.
Naučil se, že pomáhat kamarádům je velmi důležité.
A také se naučil, že nemá odcházet daleko bez dospělých, protože se může ztratit a nebude se k nim umět vrátit.
A od té doby se z ježka a Benjamínka stali nejlepší přátelé.