V zářivém světě jednoho tabletu, kde aplikace byly jako města a ikony jako domečky, žil malý, veselý čtvereček jménem Pixík. Nebyl to jen tak ledajaký čtvereček. Pixík měl tu nejkrásnější, nejjasnější žlutou barvu, jakou si dokážete představit. Připomínal kousek slunce, který se zatoulal na obrazovku. Každé ráno se s radostí kutálel po hladké ploše, přeskakoval z ikony na ikonu a zdravil všechny kolem.
Jednoho dne, když si Pixík hrál na honěnou s ikonou zprávy, stalo se něco nečekaného. Kolem se prohnal malý, trochu nešikovný Programový brouk. Byl tak zamyšlený, že si nevšiml Pixíkova barevného kódu, který byl úhledně zapsaný hned vedle něj. Brouk o kód zakopnul, ten se rozsypal jako věž z kostek a všechna písmenka a čísla se promíchala.
„Jaj!" vykřikl brouk a rychle se sebral. Ale bylo pozdě.
Pixík se podíval na sebe a zhrozil se. Jeho krásná, sluneční žlutá barva zmizela. Zůstal z něj jen smutný, obyčejný, šedý čtvereček. Byl bez barvy, bez jiskry, bez radosti. Svěsil všechny čtyři rohy a tiše si sedl do kouta. Ostatní ikony se mu snažily pomáhat, ale nikdo nevěděl, jak mu vrátit jeho barvu.
Vtom se při něm objevila zářící bílá šipka. Byl to moudrý Kurzor, nejstarší a nejzkušenější obyvatel tabletu. Viděl už ledacos a uměl si poradit s každým problémem.
„Netrap se, Pixíku," promluvil Kurzor klidným hlasem. „Tvůj barevný kód není zničený, jen je pořádně promíchaný. Vím, kde ho dokážeme opravit. Musíme se vydat na cestu do Paláce Barev."
Pixíkovi se v šedých očích zaleskla malá jiskřička naděje. „Do Paláce Barev? A to je kde?"
„Je to v samém srdci tabletu," vysvětlil Kurzor. „Cesta je dlouhá a vede přes různé aplikace. Ale společně to zvládneme. Připravený na dobrodružství?"
Pixík přikývl. Ačkoli byl stále šedý a smutný, myšlenka na dobrodružství s kamarádem Kurzorem mu dodala odvahy.
Jejich první zastávka byla v aplikaci Galerie. Byl to kraj plný obrázků a fotek. Vypadalo to tam jako v obrovském muzeu, kde stěny byly posázené vzpomínkami. Cesta vpřed však vedla přes složitý labyrint uspořádaný z desítek fotek z dovolené.
„Musíme najít cestu ven, ale nesmíme se dotknout žádného obrázku, protože bychom se v něm ztratili," varoval Kurzor. Pixík pozorně sledoval, jak se Kurzor pohybuje. Všímal si malých mezer mezi fotkami moře, lesa a usmívajících se tváří.
„Podívej! Tam!" ukázal Pixík jedním rohem. „Mezi tou fotkou hradu a fotkou pejska je cestička! Je úzká, ale projdu tudy."
„Výborně, Pixíku! Máš skvělý postřeh," pochválil ho Kurzor. Společně, krok za krokem, prošli celým labyrintem a ocitli se na druhé straně. Pixík se cítil o kousek lépe. Zjistil, že i když je šedý, jeho bystré oči mu stále dobře slouží.
Další aplikací na jejich cestě byl Hudební přehrávač. Tady bylo všechno jiné. Celý svět pulzoval v rytmu hudby. Namísto pevných cest tu byly barevné zvukové vlny, které se vlnily vzduchem jako dlouhé stuhy. Před nimi se rozprostírala široká digitální řeka ticha, kterou museli překonat.
„Jak se dostaneme přes tohle?" zeptal se Pixík s obavami.
„Musíme skákat po zvukových vlnách," řekl Kurzor. „Ale dávej pozor. Musíš skočit přesně tehdy, když je vlna nejvýše, aby tě odnesla co nejdál."
Hrála veselá písnička s rychlým rytmem. První skoky byly pro Pixíka těžké. Byl nejistý a párkrát málem spadl. Ale Kurzor ho povzbuzoval.
„Poslouchej hudbu, Pixíku! Nejen očima, ale celým tělem! Jedna, dva, tři, skok!"
Pixík se soustředil, poslouchal rytmus a skočil. A potom znovu a znovu. Zjistil, že je to vlastně zábava. Skákal z jedné noty na druhou jako po kamínkách v potoce a veselá hudba mu hrála do kroku. Brzy se smál a ani si nevšiml, že jsou už na druhém břehu.
Nakonec dorazili do Paláce Barev. Byla to nádherná, zářící stavba, která měnila barvy každou sekundu. Před vchodem stály tři obrovské brány: jedna zářila jasným červeným světlem, druhá svěžím zeleným a třetí hlubokým modrým.
Z paláce vyšel usměvavý Strážce v podobě hvězdy. „Vítejte, poutníci," pozdravil je. „Vím, proč přicházíte. Chceš zpět svou barvu, malý čtverečku."
Pixík dychtivě přikývl.
„V našem digitálním světě to funguje jinak než s pastelkami," začal Strážce vysvětlovat. „Barvy se tu nemíchají tak, že spojujete barevné hlíny. Tady se míchají ze světla. Všechny barvy, které vidíš na této obrazovce, jsou složené z těchto tří základních světýlek: červeného, zeleného a modrého."
Ukázal na tři zářící brány. „Abys získal zpět svou žlutou barvu, musíš vědět, že žlutá je tvořena spojením přesně určeného množství červeného a zeleného světla. Tvým úkolem je projít těmito dvěma bránami a absorbovat jejich podstatu."
Pixík se podíval na brány. Jak to má udělat? Kurzor na něj povzbudivě mrkl.
„Pamatuješ si, Pixíku, jak jsi procházel mezi těmi obrázky v galerii a všímal sis detailů? A jak jsi skákal po vlnách v hudebním přehrávači a cítil jsi rytmus? Teď musíš použít nejen oči a uši, ale i svůj rozum a cit."
Pixík pochopil. Potřeboval pochopit princip. Věděl, že žlutá je směs. Podíval se na červenou bránu. Bylo to jako hořící srdce. Opatrně k ní přistoupil a dotkl se jí jedním rohem. Cítil, jak se do něj vlévá teplo a energie. Potom se přesunul k zelené bráně. Ta zase vyzařovala pocit svěžesti a klidu. Dotkl se jí.
Když se dotkl obou bran, stalo se něco úžasného. Z obou bran se k němu natáhly tenké paprsky světla – jeden červený, jeden zelený. Obklopily Pixíka, vířily kolem něj a spojovaly se. Pixík zavřel oči a soustředil se na pocit, na vědomí, že tohle je jeho barva. A potom, pomalu, ale jistě, se na jeho těle začaly objevovat první žluté skvrny. Byly bledé, ale čím dál jasnější. Postupně se celá jeho šedá plocha proměnila. Znovu zářil tou nejkrásnější, nejjasnější žlutou barvou!
„Dokázal jsem to!" zajásal Pixík štěstím a začal se kutálet. Byl znovu celý žlutý, zářivější než kdykoli předtím.
Strážce se usmál. „Nejen že jsi získal zpět svou barvu, Pixíku, ale pochopil jsi i, jak vzniká. Jsi moudřejší a silnější než předtím."
Srdce Pixíka a Kurzora byla plná radosti. Rozloučili se se Strážcem a vydali se na zpáteční cestu. Už to nebyla jen cesta domů, ale i cesta za novými objevy. Pixík se už nebál žádných překážek. S radostí přeskakoval po zvukových vlnách a s úsměvem se proplétal mezi dovolenkovými fotkami.
Když se vrátili do své domovské aplikace, všechny ikony ho nadšeně přivítaly. „Pixíku! Tvá barva je zpět!"
Pixík jim s jiskrou v oku vyprávěl o svém dobrodružství, o moudrém Kurzorovi, o labyrintu fotek, o skákání po zvukových vlnách a o tom, jak se míchají barvy ze světla.
Od toho dne nebyl Pixík jen obyčejný žlutý čtvereček. Byl to Pixík – dobrodruh, objevitel a svědek tajemství digitálního světa. A ačkoli se někdy náhodou objevil nešikovný Programový brouk, Pixík už věděl, že svou barvu dokáže vždy získat zpět. Věděl, že i v digitálním světě, stejně jako ve skutečném, jsou nejcennější nejen věci, které vidíme, ale i moudrost, odvaha a přátelství, které najdeme na své cestě. A tak žil Pixík šťastně až do nejbližšího systémového restartu.