Ve školní kuchyni to dnes ráno vonělo očekáváním. Děti ze třídy Včeliček se chystaly s paní učitelkou Jankou péct perníčky. Mouka byla vysypaná ve velké míse, med připravený ve sklenici a na plechu čekaly formičky ve tvaru hvězdiček a srdíček. „Tak, děti, kdo mi pomůže odvážit cukr?“ zeptala se paní učitelka Janka a sáhla po moderní digitální váze. Položila na ni misku, ale na displeji se místo číslic objevily jen zmatené čárky a nápis „ERROR“. „Ach jo,“ povzdechla si paní učitelka. „Zdá se, že se nám váha porouchala.“ Ema zvědavě nahlédla. „A jak teď zvážíme ten cukr a ostatní věci, paní učitelko? Bez přesného množství nebudou perníčky tak dobré.“ Matýsek pokrčil nos. „To je škoda. Tak jsme se těšili.“ Vtom se ve dveřích kuchyně objevila lesklá postavička. Byl to robůtek Ríša, pomocník pro celou školu. Měl milou tvář se dvěma modrými světýlky místo očí a pohyboval se na malých kolečkách téměř neslyšně. „Bzzzt. Zachytil jsem problém, přátelé,“ zahlásil Ríša příjemným hlasem. „Rozbitá váha? To je výzva! Ale možná... možná si můžeme poradit i bez ní.“ Ema s Matýskem zbystřili. „Opravdu, Ríšo? Jak?“ zeptala se Ema. Ríša se zlehka zakolísal, jako by přemýšlel. Jeho světýlka zablikala. „Klik. Slyšeli jste už někdy o rovnováze? A o tom, jak fungují starodávné váhy?“ Děti zakroutily hlavami. Znaly jen tu digitální, co teď stávkovala. „Výborně! Tak si jednu jednoduchou zkusíme vyrobit. Potřebujeme něco dlouhého a rovného... například tohle pravítko,“ ukázal Ríša svým teleskopickým ramenem na dřevěné pravítko položené na pracovní desce. „A něco, na čem se bude moct pravítko kolébat. Takový malý váleček... aha, tady je nepoužitá kulatá tužka!“ Paní učitelka Janka se usmála. „To zní jako zajímavý experiment, Ríšo. Ukaž nám, jak na to.“ Ríša položil tužku na desku a opatrně na její střed umístil pravítko. „Teď, Emo, zkus položit na jeden konec pravítka tuhle malou gumu na gumování.“ Ema položila gumu na kraj pravítka. Ten se okamžitě překlopil a dotkl se desky. Druhý konec vyletěl do vzduchu. „Jejda!“ zasmála se Ema. „Spadlo to.“ „Přesně tak,“ přisvědčil Ríša. „Jedna strana je teď těžší. Ale co se stane, Matýsku, když na druhý konec pravítka položíš jinou gumu, která vypadá úplně stejně?“ Matýsek vzal druhou, téměř identickou gumu a opatrně ji položil na opačný konec pravítka. Chvíli se pravítko kývalo, ale pak zůstalo téměř vodorovně. Jen jeden konec byl o malinký kousek níž. „Skoro!“ řekl Matýsek. „Ale ne úplně rovně.“ „Bzzzt. Velmi dobrý postřeh, Matýsku,“ pochválil ho Ríša. „Tyhle gumy nejsou úplně identické, jedna je možná trošičku ošoupanější a lehčí. Ale vidíte ten princip?“
Když jsou na obou stranách stejné vzdálenosti od středu – naší tužky – a stejné hmotnosti, pravítko zůstane v rovnováze. Tomu středu, kolem kterého se to otáčí, říkáme osa otáčení nebo bod opory.“ Ríša jemně posunul jednu gumu blíž k tužce. Konec s druhou gumou okamžitě klesl. „Aha! Změnil jsem vzdálenost a rovnováha se porušila, i když jsou gumy téměř stejné.“ Potom gumu vrátil na původní místo. „To je docela zábavné,“ řekla Ema. „Ale jak nám to pomůže odvážit mouku na perníčky? Tam potřebujeme přesné gramy.“ „Klik. Výborná otázka, Emo,“ odpověděl Ríša. „Tohle je jen jednoduchý ukázkový model. Abychom mohli vážit přesněji, potřebujeme něco stabilnějšího. Co kdybychom použili... například ramínko na šaty a dva stejné kelímky od jogurtu?“ Ríša se ohlédl po kuchyni a jeho optické senzory zaostřily na drátěné ramínko pověšené na klice skříňky. „To bude perfektní! A kelímky najdeme v tříděném odpadu, umyjeme je a můžeme začít stavět naše vlastní váhy!“ Děti s nadšením souhlasily. Paní učitelka Janka našla pevné drátěné ramínko a z koše na tříděný odpad vyndali dva čisté kelímky od jogurtu. Ríša jim potom ukázal, jak provléct provázek malými dírkami, které paní učitelka opatrně udělala na okrajích kelímků, a jak je potom zavěsit na konce ramínka. „Důležité je, aby byly provázky stejně dlouhé a kelímky visely ve stejné vzdálenosti od háčku ramínka,“ vysvětloval Ríša, zatímco paní učitelka Janka pověsila ramínko na kliku vysoké skříňky. Prázdné kelímky se pěkně vyrovnaly. „Vypadá to jako houpačka pro broučky!“ zasmál se Matýsek. „Přesně tak,“ přisvědčil Ríša. „Teď potřebujeme něco, čehož hmotnost známe, abychom mohli vážit. Paní učitelko, nemáte náhodou něco, na čem je napsaná váha? Například balíček bonbónů nebo malou čokoládu?“ Paní učitelka Janka se zamyslela. „Počkej... ano! Mám tu jeden balíček oříšků, který jsem si koupila na svačinu. A na něm je napsáno přesně padesát gramů!“ Z kabelky vytáhla malý sáček. „Perfektní! Klik!“ zaradoval se Ríša. „Emo, polož, prosím, ten balíček oříšků do jednoho kelímku.“ Ema opatrně vložila oříšky do levého kelímku. Ten okamžitě klesl níž. „Teď, Matýsku, bude tvým úkolem pomalu přidávat cukr do druhého kelímku, dokud se oba kelímky nevyrovnají,“ navedl ho Ríša. „Paní učitelko, podáte mu, prosím, misku s cukrem a lžičku?“ Matýsek s velkým soustředěním nabíral lžičkou cukr a sypal ho do pravého kelímku. Nejdřív se nic nedělo, ale jak cukru přibývalo, kelímek s oříšky se začal pomalu zvedat. „Ještě kousek... ještě...pozor, pomalu,“ radila Ema. Matýsek přidal poslední malou lžičku a... oba kelímky zůstaly viset téměř přesně ve stejné výšce! „Podařilo se!“ vyhrkly děti najednou. „Bzzzt...“
„Výborně, Matýsku! Teď máme v tomhle kelímku přesně padesát gramů cukru,“ pochválil ho Ríša. „Pokud budeme potřebovat víc, jednoduše tenhle cukr odsypeme do misky a postup zopakujeme.“ Paní učitelka Janka tleskala. „Děti, jste úžasní pomocníci a vynálezci! A ty, Ríšo, jsi nám moc pomohl. Nejenže budeme mít perníčky, ale naučili jsme se i něco nového o rovnováze a vážení.“ Děti se usmívaly od ucha k uchu. Společně pak pomocí své nové ramínkové váhy odvážily i ostatní potřebné suroviny. Těsto krásně vonělo medem a kořením a brzy se z trouby začala šířit sladká vůně pečení. Zatímco se perníčky pekly, Ríša dětem ještě vyprávěl o tom, jak podobné váhy používali lidé kdysi dávno, když neměli elektřinu ani digitální přístroje. „Víte, děti,“ řekl Ríša, když se vůně stala neodolatelnou. „Egyptští obchodníci nebo římští stavitelé, ti všichni potřebovali vážit velice přesně. Stavěli obrovské pyramidy a chrámy! A neměli žádné baterky ani displeje. Všechno fungovalo na principu rovnováhy, páky a závaží.“ Ema si představila velké kamenné váhy ve starém Egyptě. „To muselo být složité, stavět takové velké věci bez počítačů!“ „Bzzzt. Bylo to jiné, ale lidé byli vynalézaví, přesně jako vy dnes,“ usmál se Ríša svými světýlky. Vtom se ozvalo cinknutí z trouby. „Perníčky jsou hotové!“ zvolala paní učitelka Janka a opatrně, s kuchyňskými chňapkami, vytáhla plech plný zlatohnědých, voňavých perníčků. „Jupí!“ zajásaly děti. Když perníčky trošku vychladly, paní učitelka Janka jim dovolila vzít si po jednom. Ema si vybrala hvězdičku, Matýsek srdíčko. „Mňam, jsou výborné!“ řekl Matýsek s plnou pusou. „A to jsme je vážili na naší ramínkové váze!“ „Přesně tak,“ usmála se paní učitelka. „Vidíte, i když se něco pokazí, vždycky se dá najít řešení, když spolupracujeme a použijeme hlavičky. A naše dnešní váha byla nejen užitečná, ale i zábavná, viďte?“ Děti přikývly, chroupajíce sladké perníčky. Ríša se k nim přiblížil. „Klik. Dnes jste se naučili, že i jednoduché věci kolem nás, jako pravítko nebo ramínko, mohou skrývat zajímavé principy. A že nejlepší pomůcky jsou často ty, které si sami vytvoříme nebo pochopíme, jak fungují.“ Jeho modrá světýlka vesele zamrkala. „Svět je plný takových malých záhad a objevů. Stačí se jen dobře dívat a zkoušet.“ Paní učitelka Janka objala Emu i Matýska. „Jsem na vás moc hrdá. Nejenže jste upekli skvělé perníčky, ale stali jste se i malými vědci a vynálezci.“ A co vy, děti? Zkusíte i vy doma s rodiči postavit jednoduchou váhu z ramínka a kelímků? Možná budete překvapeni, co všechno se s ní dá odvážit a objevit?