Malý králíček Tomáš a záhada měnících se měsíčních fází - Peťko rozprávkár

Malý králíček Tomáš je zvědavý na to, proč se měsíc neustále mění - někdy je velký a kulatý, jindy jen tenký srpeček, a občas úplně zmizí z oblohy. Spolu se svou nejlepší kamarádkou, veverkou Liškou, se rozhodne vyřešit tuto záhadu. Jejich cesta za odpověďmi je zavede k moudrému sýčkovi, profesoru Huhovi, který žije na nejvyšší větvi nejstaršího stromu v lese. Profesor jim pomocí praktických ukázek se světluškou a kamínkem vysvětluje, proč se měsíc zdá být rozdílný každou noc. Kromě toho jim ukazuje i další tajemství měsíce, včetně jeho vlivu na vodní hladiny jezer a moří. Tomáš a Liška se učí o měsíčních fázích, přílivech a odlivech, jakož i o nočních zvířátkách.
Tip: Pokud budete přihlášeni, kliknutím nebo dotekem na textu si můžete uložit záložku a pokračovat ve čtení později.
100%

Malý králíček Tomáš seděl ve svém okně a mračil se na oblohu. Noc byla tichá, jen větřík jemně šustil listím na staré jabloni. Všechno by bylo dokonalé, kdyby... kdyby ten měsíc nebyl tak divný. Ještě před pár dny byl jako velikánská stříbrná koule a osvětloval celou zahradu. Dnes z něj zbyl jen tenký usměvavý rohlíček, jako kousek banánu, který někdo zapomněl na tmavém talíři oblohy.

„To není fér,“ zamumlal si pod vousky. „Kam se poděl zbytek?“

Druhý den ráno to hned musel povědět své nejlepší kamarádce, veverce Lišce, která zrovna s velkým soustředěním zahrabávala oříšek pod kořeny dubu. „Liško! Viděla jsi v noci ten měsíc?“ vyhrkl Tomáš zadýchaně. Liška se otřepala od hlíny a zvědavě zastříhala ušima. „Jasně, že viděla! Byl tak tenký, že jsem se bála, aby se nezlomil. Myslíš, že ho něco snědlo?“ Tomáš se poškrábal za uchem. „Nevím. A někdy zase není na obloze vůbec. Jako by se někam schoval. Je to záhada.“

Oba kamarádi chvíli mlčky přemýšleli. Kladli si otázky, které by napadly každého zvědavého pozorovatele. Unaví se měsíc a jde si odpočinout? Nebo si hraje na schovávanou?

„Víš co?“ řekla najednou Liška a očka jí zazářila. „Znám někoho, kdo by to mohl vědět. Profesora Huhu!“ Profesor Huhu byl starý, moudrý sýc, který bydlel na nejvyšší větvi nejstaršího stromu v lese. Věděl všechno o hvězdách, o větru i o tom, proč listí na podzim mění barvu.

Když se zvečerilo a na obloze se znovu objevil tenký měsíční srpek, Tomáš a Liška se odvážně vydali ke starému dubu. Profesor Huhu zrovna seděl na své oblíbené větvi a tiše houkal do noci. „Dobrý večer, pane profesore,“ pípnul Tomáš. „Dobrý večer,“ přidala se Liška. „Máme na vás jednu velmi důležitou otázku.“ „Húú, húú,“ zahoukal sýc přívětivě a pootočil hlavu skoro úplně dokola. „Jen se ptejte, moji malí přátelé. Zvědavost je semínko moudrosti.“

„Proč se měsíc mění?“ zeptal se Tomáš. „Jednou je velký a kulatý, pak je z něj jen kousek a někdy zmizí úplně.“ Profesor Huhu se usmál svým sýčím úsměvem. „Výborná otázka! To není záhada, ale skvělé nebeské divadlo. Měsíc se ve skutečnosti nemění. Je stále stejně velký a kulatý, jako obrovská kamenná koule.“ Tomáš a Liška na něj nechápavě koukali. „Ale… my ho vidíme jinak,“ namítla Liška.

„Pojďte, něco vám ukážu,“ řekl profesor Huhu. Slétl na mýtinku pod dubem. Našel hezký, hladký a bledý kamínek, skoro úplně kulatý. Položil ho doprostřed mýtinky. „Představte si, že tento kamínek je Měsíc,“ řekl slavnostně. Potom zavolal na malou svatojánskou mušku, která poletovala nedaleko. „Můžeš nám na chvilku pomoct, světluško?“ Světluška přikývla a rozsvítila své světýlko. „A tohle,“ ukázal profesor na světlušku, „je naše Slunce. Jediné velké světlo, které ve vesmíru doopravdy svítí. Měsíc sám nesvítí, on si světlo od Slunce pouze půjčuje, jako zrcadlo.“

Profesor požádal světlušku, aby létala kolem kamínku v širokém kruhu, zatímco Tomáš a Liška stáli na jednom místě a dívali se. Když byla světluška přesně za nimi a svítila kamínku přímo „do tváře“, celý kamínek byl krásně osvětlený. „Podívejte,“ řekl Huhu. „Tohle je úplněk. Vidíte celý osvětlený Měsíc.“ Potom světluška přelétla na bok kamínku. Najednou Tomáš a Liška viděli osvětlenou jen polovinu. A když světluška přelétla téměř před kamínek, mezi něj a jejich oči, viděli z něj jen tenoučký, zářivý okraj. Přesně jako ten srpek, který viděli na obloze! „Aha!“ zvolal Tomáš. „Už to chápu! My ze Země vidíme vždy jen tu část Měsíce, na kterou zrovna svítí Slunce!“ „Přesně tak,“ pochválil ho profesor. „A když se Měsíc dostane přesně mezi nás a Slunce, nevidíme z něj nic osvětleného. Tehdy říkáme, že je nov. A potom začne zase pomaličku dorůstat, až je z něj znovu úplněk.“

Liška nadšeně poskakovala. „To je úžasné! Takže měsíc nikam nemizí, jen se před námi schovává jeho osvětlená část.“ „Správně. A tohle nebeské divadlo má svá pravidla a pravidelně se opakuje,“ dodal profesor Huhu. „Ale Měsíc nedělá jen parádu na obloze. Má i skutečnou sílu. Chcete vidět, co ještě dokáže?“

Tomáš a Liška zvědavě přikývli. Profesor Huhu je zavedl ke břehu velkého jezera, které se v noci lesklo jako tmavé zrcadlo. „Pozorně se dívejte na břeh,“ zašeptal. Ukázal jim čáru z mokrého písku a malých kamínků. „Vidíte, kam až dnes sahala voda.“ Chvíli tiše seděli a pozorovali. V měsíčním svitu si všimli, že se voda v jezeře jakoby pomaličku zvedala. Stoupala výš a výš po břehu, až přesáhla starou čáru. „Co se to děje?“ divil se Tomáš. „Prší někde?“ „Ne,“ usmál se profesor. „To Měsíc svou neviditelnou silou přitahuje vodu k sobě. Říkáme tomu příliv. A když se Měsíc na své pouti po obloze posune dál, jeho síla zeslábne a voda zase klesne. Tomu říkáme odliv. Děje se to každý den v mořích a oceánech, a trošičku i v tomto našem velkém jezeře.“

Liška a Tomáš byli ohromeni. Nejenže vyřešili záhadu měnících se tvarů Měsíce, ale objevili i jeho tajemnou sílu. „A proč jsou některá zvířátka, jako vy, pane profesore, v noci vzhůru?“ zeptala se zvědavá Liška. „Někteří z nás se přizpůsobili životu ve tmě,“ vysvětlil Huhu. „V noci je chladněji a tišeji. Netopýři loví hmyz, který létá potmě, ježci hledají žížaly a já mám nejlepší výhled na myšky, které vyběhnou ze svých děr. Každý má v přírodě své místo a svůj čas.“

Když se vraceli domů, měl Tomáš hlavu plnou nových myšlenek. Už se nezlobil na měsíc, že se mění. Právě naopak, těšil se na to, jak ho bude každý večer pozorovat. „Víš co, Liško?“ řekl nadšeně. „Mohli bychom si vyrobit vlastní měsíční kalendář!“ „Skvělý nápad!“ souhlasila Liška. „Každý večer si nakreslíme, jak Měsíc vypadá!“

Hned druhý den si našli velký, plochý kus tmavé kůry. S pomocí bílého kamínku na ni začali kreslit. První den nakreslili tenký srpek. Druhý den byl srpek o trochu tlustší. Za týden už byla na jejich kalendáři nakreslená přesná polovina Měsíce. Učili se nová slova jako první čtvrť a poslední čtvrť. Sledovali, jak měsíc „couvá“ a zmenšuje se po úplňku. Už přesně věděli, kdy bude noc nejtmavší, protože bude nov, a kdy bude nejsvětlejší, protože bude úplněk.

Jejich malý kousek kůry se stal mapou noční oblohy. Už se nikdy nedivili, kam Měsíc zmizel. Věděli, že je stále tam, jen si hraje na úžasnou světelnou schovávanou se Sluncem. A při každém pohledu vzhůru si vzpomněli na moudrého profesora Huhu a jejich noční dobrodružství.

„Podívej, Tomáši,“ řekla jednoho večera Liška a ukázala na jejich kalendář. „Podle našich záznamů bude zítra úplněk!“ Tomáš se usmál. „Super! To bude světla na noční hry! A víme, že i voda v jezeře bude nejvýše.“ Už to nebyla záhada. Bylo to jejich malé, společné tajemství, kterému rozuměli. A to bylo ještě lepší.

A co vy, děti? Zkusíte se dnes večer podívat z okna? Jaký tvar má Měsíc právě teď?

CS 7656 znaků 1558 slov 8 minut 14.10.2025 0
Pro hodnocení a přidání do oblíbených se musíte přihlásit. Přihlášení