Hluboko, hluboko pod zemí, v tichém a tmavém světě, spalo malé, hladké semínko. Jmenovalo se Filípek. Kolem něj byla jen měkká, vlhká hlína, která ho chránila jako peřina. Filípek snil o věcech, které ještě neznal – o barvách, zvucích a teple. Celé dny a noci jen spal a čekal. Nevěděl na co, ale cítil, že se něco má stát.
Jednoho dne se stalo něco zvláštního. Tma kolem něj už nebyla tak chladná. Hlínou proniklo jemné, příjemné teplo. Bylo to jako pohlazení. „Hm, co je to?“ zamumlal si Filípek v polospánku. „Je to tak příjemné.“
Krátce nato pocítil další změnu. Země kolem něj byla najednou ještě vlhčí, jako by ho někdo potichu kropil vodou. Jemné kapky prosakovaly hlínou a dotýkaly se jeho tvrdé skořápky. Psst... psst... šeptala voda. Filípek se úplně probudil. Najednou pocítil obrovskou žízeň.
„Potřebuji se napít,“ uvědomil si. Ale jak? Neměl pusu, ani ruce. Chvíli přemýšlel. Jeho malý, kulatý obal začal pukat. Bylo to trochu lechtivé. „Co když... co když zkusím vysunout malý prstík a najít si vodu sám?“ Byl to odvážný nápad!
Soustředil všechnu svou sílu a ze spodní části mu opravdu začal růst tenký, bílý výhonek. Opatrně ho vysunul do tmy. Nejdřív jen kousek. Nic. Pak ještě kousek. Dotkl se vlhké hroudky hlíny a hned věděl, že je to správně. Byl to jeho první kořen! Začal jím dychtivě sát vodu plnou dobrých věcí, které mu hlína nabízela. Cítil, jak do něj proudí energie.
„Ahoj, maličký!“ ozvalo se vedle něj jemné šustění. Filípek se trochu lekl. Kousek od něj se vlnila přátelská žížala. Jmenovala se Danka.
„Kdo jsi?“ zeptal se Filípek opatrně.
„Já jsem Danka. Bydlím tady, v téhle půdě. Vidím, že ses konečně probudil a pustil první kořen. To je skvělé!“ zasmála se Danka. „Půda je plná živin, to je jako naše podzemní spíž. Tvůj kořínek ti pomůže nejen pít, ale i pevně se držet.“
Filípek byl nadšený. „Děkuji, Danko! Už se cítím silnější. Ale... pořád je tu taková tma. A to teplo cítím někde shora. Co je tam?“
Danka se usmála. „Tam nahoře je světlo. Je to slunce. Ale tam se musíš dostat sám. Kořen roste vždycky dolů, za vodou. Ale druhá část tebe musí růst nahoru, za světlem.“
„Druhá část?“ divil se Filípek. Přemýšlel nad Dankinými slovy. Když má jednu část, která pije, možná může mít i druhou, která se dívá. „Zkusím to!“ rozhodl se. Znovu nasbíral všechnu sílu, kterou načerpal z vody. Z vrchní části jeho tělíčka začal růst další výhonek. Byl zelený a jmenoval se klíček. Byl to jeho druhý pokus, jeho druhé dobrodružství.
Tlačil se nahoru a nahoru. Nebylo to lehké. Cestou musel obcházet kamínky a tvrdší hroudky hlíny. „Ještě kousek,“ povzbuzoval se. „Musím to zvládnout!“ Cítil, jak je teplo stále blíž a blíž.
A pak... PRÁSK! Najednou ho něco oslepilo. Nebyla to tma, ale jasné, zářivé světlo. Jeho klíček se prodral na povrch země. Filípek nevěřil vlastním očím, i když žádné neměl. Všude kolem byly barvy! Zelená tráva, modrá obloha a uprostřed ní obrovská, teplá, žlutá koule.
„Vítej na světě, maličký!“ zaštěbetal ptáček z nedalekého keře.
Filípkův zelený klíček se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu a opatrně rozvinul dva malé, zelené lístky. Byly jako jeho ruce, kterými mával slunci. Cítil, jak ho sluneční paprsky hřejí a dávají mu úplně nový druh síly.
„Aha!“ zvolal potichu. „Už rozumím! Svým kořínkem dole ve tmě piju vodu, abych neměl žízeň. A svými lístky tady nahoře na světle chytám sluneční paprsky, abych měl energii k růstu. Potřebuji obojí – tmu i světlo, vodu i teplo!“
Byl to ten nejlepší objev na světě. Filípek se spokojeně usmál. Už nebyl jen spícím semínkem ve tmě. Byl malou, statečnou rostlinkou, která se vydala na velkou cestu za růstem. Každý den byl o kousek vyšší a silnější. A věděl, že i ten největší strom musel být jednou jen malým semínkem, které se odvážilo snít o slunci.
Co myslíte, děti, podařilo by se to i vám? Zkuste si s pomocí rodičů položit semínko fazole na vlhkou vatu v malém kelímku a dát ho na okno. Budete se divit, jak rychle se i z vaší fazolky stane malý Filípek, který se chce podívat na svět.