Malá beruška Tečka se probudila na měkkém listu pampelišky a vesele se protáhla. Ranní slunce ji lechtalo na tykadélkách a ve vzduchu voněla sladká rosa. „Jaký krásný den!“ zaštěbetala a chystala se vzlétnout na svou ranní obchůzku zahrady. Předtím se však ještě chtěla podívat na svůj odraz v kapce rosy, která se třpytila na okraji listu.
Naklonila se nad ni a... hlesla. Její krovky, které byly vždy zářivě červené a poseté sedmi krásnými černými tečkami, byly téměř prázdné! Zůstala jí jen jedna jediná tečka, přesně uprostřed. Všechny ostatní byly pryč. Vyděsila se. Co se stalo? Kde jsou její tečky? Bez nich se necítila jako správná beruška.
Smutně svěsila tykadélka a pomalu slezla z listu na zem. Cítila se tak obyčejná, taková oranžová. Najednou se jí zdálo, že i tráva je méně zelená a květiny méně voňavé. Kráčela po chodníčku a přemýšlela, jestli jí tečky v noci neodfoukl vítr, nebo jestli si je nepůjčil nějaký jiný hmyz. Co když je už nikdy nenajde?
Jak tak kráčela se skloněnou hlavou, málem narazila do něčeho malého a hnědého. Byl to její kamarád, mraveneček Mrček. Ale Mrček nevypadal vesele. Seděl na zemi a zoufale si prohlížel rozsypaná zrnka máku. „Mrčku, co se stalo?“ zeptala se Tečka tichým hlasem. „Ach, Tečko! Nesl jsem zásoby do mraveniště a zakopl jsem. Podívej, všechno se mi rozsypalo,“ povzdechl si mraveneček a ukázal na desítky drobných černých zrnek roztroušených po celém chodníku. „Než to všechno posbírám, bude večer.“
Tečka se podívala na smutného Mrčka a pak na rozsypaná zrnka. Ačkoli jí samotné bylo do pláče, věděla, že kamarád potřebuje pomoc. „Neboj se, Mrčku, pomůžu ti! Dva to zvládneme rychleji než jeden.“ A tak se pustili do práce. Tečka brala jedno zrnko za druhým a podávala ho Mrčkovi, který je ukládal na velký list. Spolu jim to šlo od ruky. Chvíli to sice trvalo, ale nakonec byla všechna zrnka pěkně na hromadě.
„Děkuji ti, Tečko! Zachránila jsi mě,“ řekl vděčně Mrček a poklepal ji po krovce. „Bez tebe bych to nezvládl.“ V tu chvíli Tečka ucítila na zádech zvláštní, příjemné teplo. Zvědavě se otočila a podívala se na svůj odraz v nedaleké kapce rosy. A nevěřila vlastním očím! Vedle té jedné jediné tečky se najednou objevila druhá, krásná, černá a lesklá.
„Mrčku, podívej! Vrátila se mi jedna tečka!“ zvolala nadšeně. Mrček si ji prohlédl. „Opravdu! To je zvláštní. Jak se to stalo?“ Tečka zavrtěla hlavou. „Nevím. Ale stalo se to přesně tehdy, když jsi mi poděkoval.“ Oba chvíli přemýšleli. Že by se jí tečka objevila, protože pomohla kamarádovi? Co myslíte, děti, mohlo by to tak být?
Rozhodli se, že to musí prozkoumat. Vydali se spolu dál do zahrady. Cestou potkali včelku Bzučku. Seděla na stonku zvonku a vypadala velmi unaveně. „Bzučko, proč nelétáš?“ zeptal se Mrček. „Ach, přátelé,“ zabzučela včelka. „Celý den sbírám sladký nektar, ale tenhle zvonek je tak hluboký! Nemůžu dosáhnout až na jeho dno, kde je nejsladší pyl. Už jsem to zkusila pětkrát a vždycky mi chybí jen malý kousek.“
Tečka si prohlédla květ. Byl opravdu hluboký. Ale potom dostala nápad. „Bzučko, a co kdybys letěla těsně nad květem a já vlezu dovnitř? Jsem malá, možná se mi podaří ten pyl postrčit trochu výš, přímo k tobě!“ Byl to skvělý plán! Bzučka zavrtěla křidélky a vznesla se nad kalich květu. Tečka opatrně vlezla dovnitř. Uvnitř to vonělo jako med a slunce. Došla až na samé dno a svýma malýma nožkama jemně postrčila chomáček sladkého pylu směrem nahoru.
„Už ho cítím! Už ho mám!“ zavolala radostně Bzučka a nasála všechen nektar. Když vyletěla, celá se usmívala. „Děkuji ti, Tečko! Tvůj nápad byl úžasný! A ty jsi tak odvážná, že jsi vlezla do té tmy.“ A vtom to Tečka opět ucítila! Další příjemné teplo na zádech. Rychle se podívala na Mrčka a ten s úsměvem přikývl. Na jejích krovkách se teď leskly už tři nádherné tečky!
„Funguje to!“ zvolala Tečka. „Vždycky, když někomu pomůžu, objeví se mi nová tečka!“ Teď už nebyla smutná. Právě naopak. Cítila se šťastná a plná energie.
„Pojďme najít někoho dalšího, kdo potřebuje pomoc!“ navrhl Mrček a všichni tři se s veselým smíchem rozběhli po zahradě. Už to nebylo jen o získání teček. Bylo to o tom úžasném pocitu, když viděli, jak jsou jejich kamarádi šťastní.
Za chvíli uslyšeli tichý pláč. Pod velkým listem lopuchu seděla malá housenka a tekly jí velké slzy. „Co se ti stalo, maličká?“ zeptala se jí Tečka jemně. „Ztratila jsem se,“ vzlykala housenka. „Hledám svůj oblíbený malinový list, ale všechny stromy vypadají stejně. Už nikdy nenajdu cestu domů.“ Tečka, Mrček a Bzučka se podívali kolem sebe. Opravdu, všude kolem byly zelené listy a keře. „Neboj se,“ řekla Bzučka. „Já vyletím vysoko a podívám se shora. Z výšky uvidím celou zahradu.“ Bzučka vzlétla a za chvíli se vrátila. „Vidím ho! Malinový keř je hned za těmi velkými slunečnicemi. Je to jen kousek.“ „Já ti ukážu cestu po zemi,“ přidal se Mrček. A Tečka? Ta celou cestu kráčela vedle malé housenky a vyprávěla jí veselé příběhy o tom, jak se jednoho dne zakuklí a stane se z ní nádherný motýl. Housenka přestala plakat a s úsměvem poslouchala.
Když dorazili k malinovému keři, housenka jim radostně zamávala. „Děkuji vám, jste ti nejlepší kamarádi!“ Hádejte, co se stalo potom. Ano, přesně tak! Tečka ucítila další dvě teplá místa na zádech. Jedno za to, že pomohla najít cestu, a druhé za to, že housenku rozveselila. Teď měla už pět teček! Byla téměř jako dřív.
Najednou si všimla žíznivého pavoučka, který se snažil napít z vyschlé kaluže. Bez váhání zalétla k nejbližšímu jeteli, kde se ještě držela velká kapka rosy. Opatrně ji vzala na list a donesla ji pavoučkovi. Ten se vděčně napil. A hned nato – bum! Šestá tečka byla na světě.
Už jí chyběla jen jedna jediná. Slunce pomalu zapadalo a kamarádi byli unavení, ale šťastní. Sedli si na velký kámen, aby si odpočinuli. Tečka se dívala na své téměř kompletní krovky a usmívala se. Každá tečka jí připomínala jeden dobrý skutek. Jedna byla za pomoc Mrčkovi, druhá za skvělý nápad pro Bzučku, další za útěchu a doprovázení housenky a poslední za podání vody žíznivému pavoučkovi.
Jak tam tak seděli, Tečka si všimla, že se Mrček třese zimou. Večerní vánek byl chladný. Bez rozmýšlení se k němu přitulila a přikryla ho svými krovkami, aby mu bylo tepleji. Nic za to nečekala. Udělala to jen tak, protože měla svého kamaráda ráda.
V tu chvíli se stalo něco kouzelného. Její zádíčka se nerozzářila jen na jednom místě. Celé její krovky se zalily hřejivým, jasným světlem a když světlo pohaslo, na svém místě byla i poslední, sedmá tečka. Byla nejzářivější ze všech.
„Mám je všechny!“ vykřikla Tečka radostí a objala své kamarády. „Už tomu rozumím. Moje tečky nejsou jen ozdoba. Jsou to malá světýlka za každý dobrý skutek. Čím víc radosti rozdám, tím víc jich svítí na mně.“ Mrček a Bzučka přikývli. Zjistili, že pomáhat druhým je ta největší zábava a nejkrásnější kouzlo na světě. Od toho dne Tečka už nikdy nebyla smutná, když jí náhodou nějaká tečka zmizela. Věděla, že stačí otevřít srdce, rozhlédnout se kolem sebe a určitě najde někoho, komu může udělat den krásnějším. A její zářivé tečky potom svítily nejen jí, ale i celé zahradě.
A co vy, děti? Zkusíte si i vy dnes všimnout, jestli někdo nepotřebuje vaši pomoc nebo hezké slovo? Možná nemáte na zádech kouzelné tečky, ale ten hřejivý pocit v srdci je stejně krásný.