V nejveselejším koutě dětského pokoje, v jedné velké krabici plné hraček, bydleli tři neobyčejní kamarádi. První byla Kostička, pevná dřevěná kostka s drsným povrchem. Vždy stála pevně a na všechno měla praktický názor. Druhým byl Kulička Rychlík, lesklá plastová kulička, která neobseděla na místě a milovala rychlost. Třetím byl Suchožip, chlupatý pásek suchého zipu, který se uměl přichytit téměř na všechno a byl velmi opatrný.
Jednoho dne bylo v krabici nezvykle ticho. Jejich kamarád, malé červené autíčko jménem Vrtoch, smutně stálo u své závodní dráhy. Chybělo mu jedno zadní kolo a teď se nemohl dostat nahoru na startovní mostík.
„Ach," povzdechl si Vrtoch a jeho jediný přední reflektor slabě zablikal. „Bez čtyř koleček na tu rampu nikdy nevyjedu. Příliš se nakláním."
Kostička, Kulička a Suchožip se na sebe podívali. To přece nemohli nechat jen tak!
„Postavíme ti novou, speciální rampu!" prohlásila odhodlaně Kostička. „Bude pevná a stabilní, z mých dřevěných kamarádů kostek. Po dřevě se ti pojede skvěle!"
„Ale kdepak!" zasmál se Kulička a překutálel se blíže. „Dřevo je pomalé! Rampa musí být hladká, abys nabral pořádnou rychlost! Jako když se já spustím po obalu z knihy. Fííí!"
„Zbláznili jste se?" zamračil se Suchožip a načepýřil své chlupy. „Na hladké rampě se neudrží a na konci narazí! Potřebuje povrch, který ho bezpečně přibrzdí. Jako jsem já! Já ho chytím a nepustím!"
A tak se začala velká hádka. Kostička tvrdila, že nejdůležitější je stabilita. Kulička trval na rychlosti a Suchožip na bezpečnosti. Vrtoch je jen tiše poslouchal a byl ještě smutnější.
„Dost!" řekla nakonec Kostička. „Místo hádání to vyzkoušejme. Každý postaví kousek cesty a Vrtoch sám řekne, která je nejlepší."
Byl to skvělý nápad. Hned se pustili do práce.
První byla na řadě Kostička. Vzala dvě další dřevěné kostky a postavila z nich krátkou, pevnou rampu. „Tak, Vrtochu, zkus!" vyzvala ho.
Vrtoch se opatrně přiblížil. Trochu se naklonil na stranu, kde mu chybělo kolo, ale pomalu se začal šplhat. Šlo to. Nebylo to rychlé, kola se po drsném dřevě posunovala s trochou námahy, ale dostal se až na vrch. „Je to dobré," řekl zadýchaně. „Ale dost namáhavé."
Potom přišel na řadu Kulička Rychlík. Našel hladký plastový obal ze sešitu a opřel ho o krabici. Vytvořil tak nádherně lesklou a strmou rampu. „Teď uvidíš opravdovou jízdu!" těšil se Kulička.
Vrtoch se postavil na start. Stačilo se ho jemně dotknout a... Fíííí! Slétl dolů takovou rychlostí, že na konci dráhy vyletěl do vzduchu a s buchotem přistál v kupě plyšových hraček. „Jaj!" ozvalo se z měkkého polštáře. „To bylo... rychlé. Až příliš rychlé."
Nakonec se představil Suchožip. Rozprostřel se po zemi jako malý, chlupatý kobereček. „Po mně se ti nic nestane," ujistil Vrtocha.
Vrtoch se pokusil pohnout. Zatlačil do kol, ale nepohnul se ani o milimetr. Jeho gumová kola se přilepila na Suchožipovy drobné háčky. Zkusil to znovu, silněji, ale marně. „Já... já jsem se zasekl," řekl překvapeně. „Tohle není rampa, to je parkoviště!"
Tři kamarádi ztichli. Kostičkina rampa byla příliš pomalá. Kuličkova příliš rychlá. A Suchožipova... ta nebyla rampa vůbec. Vypadalo to, že Vrtochovi nepomůžou.
Najednou se Kulička zamyslel. „Víš, Kostičko," začal pomalu, „na tvé rampě se Vrtoch cítil, jako by ho něco trochu drželo. Brzdilo ho to."
„A na tvé se zase klouzal, jako by ho nic nedrželo," dodala Kostička.
„A na mně ho drželo úplně všechno!" uzavřel Suchožip a smutně si povzdechl.
V tu chvíli jim to došlo. Každý povrch byl jiný! Drsný povrch věci zpomaluje, hladký je zrychluje a ten velmi drsný je dokáže zastavit úplně. Co kdyby... co kdyby spojili své síly?
„Mám nápad!" zvolala Kostička. „Postavíme rampu společně!"
Pustili se do toho s novým nadšením. Kostička a její dřevění kamarádi vytvořili pevnou konstrukci, aby byla rampa stabilní. Přes ni přeložili Kuličkův hladký plastový obal, aby Vrtoch nabral tu správnou rychlost. A úplně na konec, na rovnou zem, položili Suchožipa, aby sloužil jako bezpečná brzda.
Vypadalo to úžasně! Rampa byla pevná, lesklá a na konci měla měkký, chlupatý dojezd. „Vrtochu, teď je to na tobě!" ozvali se všichni najednou.
Červené autíčko se s nadějí postavilo na start. Opatrně se spustilo po hladké ploše. Šlo to! Nabíral přesně tu správnou rychlost – ne příliš pomalou, ani příliš rychlou. Když sjel na konec rampy, jemně vjel na Suchožipův povrch a plynule zastavil. Přesně před hromadou plyšáků.
„Hurá! Funguje to!" zajásal Vrtoch a radostí zatočil volantem.
Kostička, Kulička Rychlík a Suchožip se na sebe hrdě podívali. Ačkoli byl každý z nich úplně jiný, společně dokázali něco, co by se nikomu z nich samotnému nikdy nepovedlo. Pochopili, že v kamarádství není důležité, kdo je nejlepší, ale jak si umějí navzájem pomoci.
A možná, když si příště budete hrát se svými hračkami, zkuste se podívat, po jakém povrchu se jim jezdí nejlépe. Uvidíte, že i v obyčejné hře se skrývá malé zábavné objevování.