V malém lesním domečku pod vysokou jedlí žil malý červenohnědý vrabčák jménem Čimo. Byl to veselý ptáček, který velmi rád pozoroval ostatní ptáky, jak elegantně létají nad korunami lesních stromů.
„Mamičko, kdy se naučím létat tak krásně jako vlaštovky?" zeptal se jednoho rána Čimo své mámy, když sledoval hejno vlaštovek, jak se vznáší nad loukou.
„Brzy, Čimo," odpověděla mu máma s úsměvem. „Nejprve musíš dobře posílit svá křídla. Létání není jen o mávání křídly, je to věda!"
Čimo netrpělivě poskakoval po větvi. „Ale já už umím mávat křídly, podívej!" předvedl a zatřepotal svými malými křídélky.
„To je jen začátek," zasmála se máma. „Létání je jako tanec se vzduchem. Vzduch kolem nás je jako neviditelná řeka, která někdy teče klidně a jindy velmi rychle."
„Vzduch teče?" Čimo naklonil hlavičku a zamyslel se. To nikdy předtím neslyšel.
„Ano, říkáme tomu vítr," vysvětlila máma. „Když cítíš, jak ti fouká do peříček, to je vítr. Vzduch se pohybuje z místa na místo, tak jako voda v potoce."
V tu chvíli zavál silnější závan a Čimovo peříčko se rozcuchalo. „Aha! Teď cítím vítr!" zvolal nadšeně.
„Správně," přikývla máma. „A pro nás, ptáčky, je důležité pochopit, jak vítr funguje. Když letíme ve směru větru, pomáhá nám a posouvá nás dopředu. Ale když letíme proti větru, musíme vynaložit více síly."
Čimo se zamyslel. Zdálo se mu to složité, ale byl odhodlaný naučit se létat za každou cenu. Každý den cvičil mávání křídel, odskakoval z větve a snažil se udržet ve vzduchu aspoň na chvíli.
Jednoho slunečného rána se Čimo probudil a cítil, že dnes je ten správný den na velký pokus. Jeho křídla zesílila a on byl připraven na skutečný let.
„Dnes vyletím z hnízda a poletím nad celou loukou!" oznámil hrdinsky své mámě.
Máma pozorně sledovala počasí. „Dnes fouká silný vítr, Čimo. Možná by bylo lepší počkat na klidnější den."
Ale Čimo byl netrpělivý. „Neboj se, mamičko, zvládnu to! Vždyť jsem už skoro dospělý vrabčák!"
Máma viděla jeho odhodlání. „Dobře, ale buď opatrný. Pamatuj na to, co jsem ti říkala o větru."
Čimo hrdě vystoupil na okraj hnízda, roztáhl křídla a... skočil! Prvních pár sekund se mu dařilo. Mával křídly, jak ho to máma učila, a skutečně se vznášel ve vzduchu.
„Já létám! Já opravdu létám!" křičel nadšeně, když se mu podařilo přeletět nad keřem.
Vítr foukal zezadu a Čimo se cítil, jako by měl raketový pohon. Letěl rychleji, než očekával, a byl z toho tak nadšený, že se rozhodl udělat velký okruh kolem louky.
„To je úžasné!" radoval se, když ho vítr nesl nad květiny. Létání bylo tak jednoduché! Nechápal, proč ho máma tolik varovala.
Ale když dokončil polovinu okruhu a chtěl se vrátit ke svému hnízdu, najednou pocítil, že něco není v pořádku. Musel mávat křídly mnohem silněji, a přesto se zdálo, že téměř nepostupuje dopředu.
„Co se děje?" divil se Čimo, když se snažil ze všech sil letět vpřed, ale zdálo se, jako by ho něco tlačilo zpět.
V tu chvíli si vzpomněl na mamiččina slova: „Když letíš proti větru, musíš vynaložit více síly."
„Aha!" uvědomil si Čimo. „Předtím jsem letěl ve směru větru, a proto to bylo tak lehké. Teď letím proti větru, a proto je to tak těžké!"
Čimo začal pracovat křídly usilovněji a snažil se pochopit, jak nejlépe zvládnout let proti větru. Všiml si, že když se skloní níže a narovná křídélka do určitého tvaru, jde mu to trochu lépe.
„Je to jako plavání proti proudu," pomyslel si, když si vzpomněl, jak sledoval kachny na rybníce.
Pokračoval v letu a postupně zjišťoval různé triky, jak lépe letět proti větru. Bylo to náročné a křídla ho už začínala bolet, ale nevzdával se.
Po dlouhé a únavné cestě se konečně dostal zpět ke svému hnízdu, kde ho s úlevou vítala máma.
„Čimo, ty jsi to dokázal!" zvolala pyšně.
Čimo dopadl do hnízda celý vyčerpaný, ale s pocitem vítězství. „Mamičko, měla jsi pravdu o větru! Je to opravdu jako neviditelná řeka!"
„Co jsi zjistil?" zeptala se ho máma a přiložila mu jedno křídlo kolem ramének.
Čimo se nadechl a začal vysvětlovat: „Když jsem letěl s větrem, bylo to, jako by mě někdo tlačil zezadu. Bylo to rychlé a lehké. Ale když jsem se otočil a letěl proti větru, cítil jsem, jak mě vítr tlačí zpět. Musel jsem mávat křídly mnohem silněji!"
Máma se usmála. „A naučil ses něco užitečného?"
Čimo přikývl: „Zjistil jsem, že když letím proti větru, je lepší letět níže a držet křídla v takovém zvláštním tvaru... jako bych byl malá šipka!" ukázal křídly tvar, který objevil.
„Přesně tak!" potěšila se máma. „To, co jsi objevil, se nazývá aerodynamika. Je to způsob, jak se tvarem přizpůsobit vzduchu, aby nás nebrzdil."
„A ještě jsem si všiml, že když jsem letěl proti větru, nemohl jsem jen letět rovně," pokračoval Čimo. „Musel jsem letět trochu cikcakovitě, jako vlaštovky!"
„Výborně!" pochválila ho máma. „To se nazývá využívání vzdušných proudů. Vítr nefouká všude stejně silně. Moudří ptáci umí najít místa, kde je vítr slabší."
Čimo byl na sebe hrdý. Jeho první skutečný let byl náročnější, než očekával, ale naučil se při něm něco velmi důležitého.
„A víš, co je nejlepší, mamičko?" zeptal se s rozářenýma očima.
„Co, Čimo?"
„Že i když je let proti větru těžší, dělá nás silnějšími! Cítím, jak mi křídla za jediný den zesílila!"
Máma ho pohladila po hlavičce. „Máš pravdu, Čimo. A to platí i v životě. Občas musíme letět proti větru, proti překážkám, a právě to nás dělá silnějšími."
V následujících dnech Čimo každý den létal a zkoušel různé podmínky. Naučil se létat ve slabém i silném větru, s větrem i proti němu. Zjistil, jak využívat teplé vzdušné proudy, které stoupaly ze zahřátého povrchu země, a jak plachtit bez mávání křídel, když to bylo možné.
Jednoho dne, když se vracel z dlouhého letu, potkal skupinu mladých vrabčáků, kteří se právě učili létat.
„To je tak těžké!" stěžoval si jeden z nich. „Proč musí stále foukat vítr?"
Čimo se usmál a přistál vedle nich na větvi. „Vítr není náš nepřítel," řekl jim. „Je to náš taneční partner. Musíte se naučit s ním tancovat."
„Jak to myslíš?" zeptal se zvědavě malý vrabčák.
Čimo roztáhl křídla. „Pojďte se mnou, ukážu vám, jak se to dělá."
A tak se Čimo stal učitelem létání pro mladší ptáčky. Vysvětloval jim základy aerodynamiky, ukazoval jim, jak upravit tvar křídel podle směru větru, a učil je, jak rozpoznávat vzdušné proudy.
„Pamatujte," říkal jim, „vítr nám může pomáhat, ale musíme se naučit rozumět mu."
Jednoho větrného dne se Čimo vznesl vysoko nad les a pozoroval, jak mladí ptáčci zkoušejí jeho rady v praxi. Některým se dařilo lépe, jiným hůře, ale všichni se snažili.
Vtom uviděl malého vrabčáka, který zápasil s větrem a nemohl se dostat zpět ke svému hnízdu. Čimo okamžitě přiletěl k němu.
„Neboj se," řekl mu. „Podívej se, jak to dělám já, a zkus mě napodobit."
Pomalu letěl proti větru, ukazujíc mladému vrabčákovi správnou techniku. „Drž křídla takto, a když cítíš silnější závan, trochu se nakloň!"
Malý vrabčák ho sledoval a opatrně zkoušel napodobit jeho pohyby. Postupně se jim společně podařilo překonat silný vítr a dostat se zpět k hnízdu.
„Děkuji ti," řekl vyčerpaný vrabčák, když bezpečně přistáli. „Myslel jsem, že to nikdy nezvládnu."
„Zvládl jsi to výborně," usmál se Čimo. „Pamatuj, létání proti větru je těžší, ale každým letem budeš silnější."
Od toho dne se Čimo stal známým jako nejlepší letec v celém lese. Ne proto, že by létal nejrychleji nebo nejvýše, ale proto, že nejlépe rozuměl větru a věděl, jak s ním spolupracovat.
A když přišel podzim a vlaštovky se chystaly na dlouhou cestu na jih, přišly za Čimem pro radu.
„Čimo," zeptala se ho stará vlaštovka, „jaký je tvůj nejlepší tip na dlouhý let?"
Čimo se zamyslel a pak odpověděl: „Nikdy nebojujte s větrem. Snažte se ho pochopit a využít jeho sílu. Když fouká proti vám, najděte způsob, jak se přizpůsobit. A vždy si pamatujte, že po každém těžkém letu proti větru budete silnější a moudřejší."
Vlaštovky přikývly a poděkovaly mu za radu. Když odlétaly v dlouhém uspořádaném hejnu, Čimo je sledoval s hrdostí.
Jeho máma, která stála vedle něho, jemně poznamenala: „Vidíš, Čimo? Někdy jsou nejdůležitější lekce ty nejtěžší."
Čimo přikývl. „Ano, mamičko. A víš, co jsem ještě zjistil?"
„Co, Čimo?"
„Že i když letíme proti větru, nakonec se vždy dostaneme tam, kam potřebujeme. Možná to trvá déle, možná to bolí křídla, ale když se nevzdáme, vždy doletíme."
Máma ho objala křídlem a společně sledovali západ slunce nad lesem, zatímco vítr jemně šustil v listí stromů, jako by jim chtěl říci, že zítra bude nový den s novými dobrodružstvími a novými lekcemi o létání.