V parku, kde voněly květy a bzučely včeličky, rostla do výšky nová, krásná zeď. Sluníčko se na ni usmívalo a její cihličky zářily veselou, oranžově-červenou barvou. V nejvyšší řadě, přesně uprostřed, ležely vedle sebe dvě neposedné cihličky. Jedna se jmenovala Cifro, protože měla na boku malou značku, která připomínala veselou číslici pět. Druhá byla Kapka, protože ji zdobila drobná jamka ve tvaru dešťové kapky.
Stavbaři právě odešli na oběd a všude zavládlo ticho.
„To je ale nuda," zamumlal Cifro a podíval se na své sousedy, kteří stáli v dokonale rovné linii. „Stojíme tu jako vojáci. Chtěl bych, aby si mě každý všiml!"
Kapka se zachichtala. „A jak to chceš udělat? Začít mávat?"
Cifro pokroutil svými cihlovými rameny. Podíval se dolů na řady pod sebou a všiml si něčeho zajímavého. Cihly nebyly položené přesně jedna nad druhou. Byly posunuté, jako schody. Každá cihla nahoře seděla na dvou cihlách pod sebou.
„Aha!" zvolal Cifro a dostal nápad. „Podívej, Kapko! Tam dole je to mnohem zajímavější. Co kdybychom si vyměnili místa? Jen tak, pro zábavu! Budeme jiní než ostatní."
Kapce se ten nápad zalíbil. „Myslíš, že to zvládneme?" zeptala se s jiskřičkami v očích.
„Jasně!" povzbudil ji Cifro. „Trochu se zavrtíme, posuneme a bude to!"
A tak se do toho pustili. Opatrně se hýbali a posunovali, až se jim s velkým „Buch!" podařilo vyměnit si místa. Teď Cifro seděl tam, kde byla předtím Kapka, a Kapka na místě Cifra. Oba se spokojeně usmáli. Narušili dokonalou řadu a teď stáli přesně nad spárou mezi dvěma cihlami pod nimi.
„Vidíš? A nic se nestalo," řekl Cifro pyšně.
Vtom však zavál jemný větřík. Celá zeď se lehce zakolísala.
„Uf, co to bylo?" podivila se Kapka a trochu se jí zatočila hlava.
Právě tehdy přiletěl malý vrabec a usadil se na vrchol zdi, kousek od nich. Zeď se zatřásla mnohem víc.
„Cifro, já se bojím!" vykřikla Kapka. „Cítím se jako kývající zub! Co když spadneme?"
Najednou se z hlubin zdi ozval hluboký, dunivý hlas, který zněl jako starý kámen.
„Kdo to tam nahoře narušil naši pevnou vazbu?"
Cifro a Kapka ztuhli. Podívali se dolů a viděli, že k nim hovoří stará, moudrá cihla ze samého spodku zdi. Jmenovala se Mistr Zdivo.
„To... to jsme byli my," přiznal se tiše Cifro.
„Jen jsme si chtěli trochu pohrát a vyměnit si místa," dodala Kapka se strachem v hlase.
Mistr Zdivo si povzdechl. „Děti moje, zeď není hřiště. Každý z nás tu má své přesné místo. A není to jen tak pro nic za nic."
„Ale proč?" zeptal se zvědavě Cifro. „Vždyť je to jen vzor."
„To není jen vzor, to je naše síla," vysvětlil trpělivě Mistr Zdivo. „Představte si, že stojíte na jedné noze. Je těžké udržet rovnováhu, že? Ale když stojíte na obou nohách, jste pevní jako strom. Každá správně položená cihla stojí na dvou 'nohách' – tedy na dvou cihlách pod sebou. Překrývá mezeru mezi nimi a spojuje je."
Kapka a Cifro poslouchali s otevřenými ústy.
„Tím, že jsme takto pospojovaní," pokračoval Mistr Zdivo, „rozkládáme všechnu váhu. Když si na mě sedne ptáček, nebo se o mě opře vítr, já tu sílu neunesu sám. Podělím se o ni se sousedy vedle mě. A oni ji posunou dál, až se celá váha bezpečně rozloží po celé zdi. Jsme jako jeden velký, silný tým."
Mistr Zdivo se na chvilku odmlčel. „Ale vy dva jste se posunuli a teď každý z vás stojí jen nad jednou spárou. Všechna vaše váha tlačí na jedno slabé místo. Proto se celá zeď kýve."
Cifro se zastyděl. „To jsme nevěděli. Mysleli jsme si, že být jiný je lepší."
„Být součástí něčeho velkého a silného je mnohem lepší," usmál se starý mistr. „Každý z nás je důležitý. I ta nejmenší cihlička pomáhá držet celý zeď pohromadě."
Kapka a Cifro se na sebe podívali a přikývli. Už věděli, co musí udělat. S trochou námahy a vzájemné pomoci se opět zavrtěli a posunuli. S tichým „puk" zapadli na svá původní místa.
V té chvíli se stalo něco úžasného. Celá zeď přestala kmitat. Stála pevně a hrdě jako předtím. Vrátil se do ní pocit síly a jistoty.
Vrabec na vrcholu vesele zaštěbetal, jako by jim chtěl poděkovat.
„Měli jste pravdu, Mistře Zdivo," řekl Cifro s úctou. „Být součástí silné zdi je ten nejlepší pocit!"
„A stále jsme sousedé!" dodala vesele Kapka a šťouchla do Cifra.
Oba se cítili hrdí. Ne proto, že byli jiní, ale proto, že byli přesně tam, kde měli být, a pomáhali držet celou zeď pevně pohromadě.
A tak se cihličky naučily, že každý, i ten nejmenší kousek, má v pevné zdi své velmi důležité místo. A možná, když příště uvidíte nějakou zeď z cihel, všimnete si, jak moudře jsou položené, aby držely spolu jako nejlepší kamarádi.